Vzpomínky na titul
Úvodní slovo nemůže patřit nikomu jinému.
Ivanka WATT Šormová
1) Šílený konec základní části, kdy jsem si říkala, že přeci není možné, že by zapomněli hrát hokej
2) Trápení ve čtvrtfinále s Litvínovem, kdy jsme měli, víc štěstí než rozumu
3) Krásné zápasy se Slávií a vybojovaný postup na domácím ledě…… Dlouho po skončení jsme ještě stáli na zimáku a vychutnávali si ten okamžik. Do dneška mi zní v uších „Tak už jdeme do finále a za všechno vážně dík…..“ Kdo chodí na hokej tolik let jako já, ví, o čem mluvím….
4) Neskutečné fronty na vstupenky a s tím spojená spousta zážitků. Přijela jsem na zimák ráno v šest hodin, prodávalo se od osmi. V tiskovém středisku pro lidi s permicemi , na pokladnách volné vstupenky. U pokladen lidi byli celou noc. Já vezla tehdy permice od spousty známých a v kabele měla 12 tisíc v hotovosti. Když jsem kolem deváté opouštěla vrátnici, napadlo mne ještě kouknout na trénink. Otevřu dveře k ledu a proti mně jede Jarda Špaček v kompletní výstroji. Bylo jasné, že nastoupí do zápasu.
5) Finálový zápas jsme s naší Kačkou (bylo jí tehdy 18 let a na zimák chodila od dvou let) sledovaly na kostce na zimáku. Obrovské napětí, emoce, nervy….. O přestávce před prodloužením bylo na stadiónu takové ticho, na které nikdy nezapomenu….. Nikdo nechtěl mluvit…… A pak závěr jak z amerického velkofilmu…..Martin Straka rozhodl a Plzeň má svůj první titul….. Pak už jen obrovská euforie až do ranních hodin. Čekání na příjezd autobusu, oslavy s hráči na náměstí. Na tohle Plzeň čekala tak strašně dlouho, spousta fanoušků se toho nedožila…..
6) Oslava na ranči. Jsem vděčná, že jsem mohla být při organizaci téhle akce a myslím, že si ji tam všichni užil
Honza Uzel
Tenkrát byla celkem dobrá základní část. Pak přišla hrozná šnůra v lednu. To za mnou přišlo několik lidí, že končí s hokejem. Já, když jsme vstoupili do play-off s Litvínovem, tak jsem si nedělal nějaké velké naděje. I vzhledem k minulým letům, kdy jsme s někým vždycky vyhořeli. Bral jsem to, že si to play-off užiju. Některé výkony s Litvínovem byly na hraně. Byly tam nájezdy. Pak na tom 6.zápase v Litvínově jsem byl. Tam jsme taky prohrávali. Pak Martin Straka proměnil trestné střílení. Nick Johnson dal pak vedoucí gól. V 7.zápase doma, kdyby Kašpařík ve 3.třetině šťastně nevyrovnal, tak bylo po sezóně. Takže tehdy jsem na titul asi nemyslel. Pak mě nastartovalo semifinále se Slávii. To jsem si užil nejvíc. Byl jsem v O2 aréně na velikonočním zápase, jak Vlasák rozhodl na konci zápasu. Ještě v jednom z těch prvních zápasů tam dával Schleissík ten jedinej gól. To bylo také pěkné. Takže jsem si to semifinále hrozně užil. Zlín, to už jsem nervově nedával, protože jsem si ten titul hrozně přál. Pořád jsem si říkal, jak je možné, že to předtím nikdo nedokázal. Měli jsme hráče jako Sventek, Ebermann, Bednář nebo potom Jirka Kučera, Řezníček. To není možné, že tolik let se to nikomu nepovedlo. Z toho prvního zápasu jsem byl nadšený, jak jsme ho ve Zlíně vyhráli. Pak, jak jsme ten druhý prohráli na nájezdy, jsem si říkal, „škoda, že to není 2:0“. A ten sedmý infarktový zápas. To byla paráda. Mrzí mě, že jsme to nevyhráli doma. Zase mě ale těší, že ten vítězný gól dal Martin sám. Já jsem byl na všech zápase finále. Akorát jsem nebyl na tom nejdůležitějším na to sedmém. Za prvé jsem nevěděl, jestli tam seženeme lístky. A za druhé jsem byl dost nemocný. Měl jsem hroznej kašel. Už na tom 5.zápase mě bylo špatně. Myslel jsem, že mám horečku. Jak tam promáchl Okál před tou prázdnou bránou, tak to jsem myslel, že mě raní mrtvice. Dobré bylo, že jsem se byl na ten sedmý zápas koukat na zimáku. Když vyrovnal Čech v té poslední minutě, tak jsem šel na záchod mezi třetinami. Tam bylo asi 30 lidí. Nikdo neřekl ani slovo. By byl slyšet spadnout špendlík na zem.
Michaela TOMINA Thomayerová
Při vzpomínání na titul nesmím zapomenout na tehdejší tiskovou mluvčí Mgr. Janu Václavovou. Protože to byla ona, kdo mě během play-off uklidňoval, když mi bylo nejhůř. Poprvé to bylo po 1.čtvrtfinále. Základní část zakončená šesti porážkami v řadě a teď prohra v prvním zápase play-off. Navíc doma po ne zrovna přesvědčivém výkonu. V tu chvíli věřil v titul asi málokdo. Ale ona mě přesvědčovala, že ještě není konec. Jinak čtvrtfinále bylo spíš trápení než reklama na hokej. A nebýt dvojice Hollweg – Johnson, kteří sváděli na brankovišti (a nejen tam) s Litvínovskými neuvěřitelné bitvy, kdo ví jestli by se podařilo Litvínov vyřadit. Podruhé mě utěšovala po 4.semifinále, které jsme prohráli doma 2:3 po několika diskutabilních momentech. Ze semifinále mi nejvíc v paměti utkvěl vítězný gól Jana Schleisse z 2.semifinále. A pak hláška Zdeňka Hůrky ,,Teď ta hala musí spadnout.“ To, když Martin Straka dal gólem do prázdné brány razítko na náš postup do finále. První, co se mi z finále vybaví je zvláštní, nepopsatelná atmosféra 6.zápasu. A jak po zápase brečím taťkovi na rameni, že titul nikdy nebude. Náladu mi však vylepšil hned druhý den ráno Pavel Horváth. Ten se totiž rozhodl hokejistům zpestřit poslední trénink sezóny 2012/2013. Nejprve s pivem v ruce z trestné lavice uděloval pokyny místo trenérů. A po jeho skončení provedl v botech a posilněn alkoholem několik nájezdů :-D A ze 7.finále si vybavím tři momenty. První je gól Nicka Johnsona na 2:1, který jsem si myslela, že bude vítězný. Pak nával emocí po přiznání Tomáše Slováka a následném srovnání Čecha. Emoce rozhodně neuklidnila prázdná brána před Miroslavem Okálem. A pak už jen ….. BALEJ OBROVSKÁ ŠANCE A JE TO GÓL. MARTIN STRAKA DÁVÁ GÓL A PLZEŇ MÁ SVŮJ TITUL. Pomsta za Murína dokonána jest. Jedna z věcí, která se mi také vybaví, je Maziho hláška ,,Sotva stojím na nohou. Promočenej jsem jak vložka.“ Z oslav pak dojatý Míša Dvořák s medailí na krku na ranči Šídlovák.
Na závěr shrnutí od toho nejpovolanějšího.
Martin AFU Kubík
Doba prosycená emocemi jak kladnými, tak zápornými. Velký postup přes Chezu, pomsta Slávistům a nakonec nervydrásající finále se Zlínem. Potom už 96:15, náměstí, koma...