Rozhovor - Jožka Kubáník sympaťák s charismatickým hlasem

JOŽKA KUBÁNÍK https://www.josefkubanik.cz

Jožka Kubáník, sympaťák s charismatickým hlasem z Uherského Hradiště, je muž mnoha rolí – herec, autor dvou knih, moderátor i lektor rétoriky. Je to také člověk s nesmírně inspirativním přístupem k životu. Posuďte sami.

OSOBNOST https://www.slovackedivadlo.cz/umelecky-soubor/kubanik-josef.html

Vy jste muž mnoha rolí, děláte toho strašně moc. Jak to všechno stíháte? Jak vypadá váš běžný den?
Záleží na tom, co mi zrovna nejvíc hoří. Takže dnešní den – jak jsem vám říkal – teď se spolu potkáváme, a to je krásné setkání, ze kterého budu žít celý den. Teď půjdu s kamarádkou na rychlý oběd, něco vyřešíme a potom pojedu na Moravu. Ve vlaku si budu připravovat rozhovor s herečkou Simonou Pekovou, který budu natáčet zítra. No a když přijedu domů, udělám všechny věci, které nestihnu během dne – maily, telefonáty a podobně. Každý den je trochu jiný, a to mi vyhovuje, protože já nemám rád, když je to pořád stejné dokola.

A kde čerpáte nápady a inspiraci?
Já tak čekám, jak to kolem mě půjde. Vždycky, když jde kolem mě zajímavý člověk nebo nápad, tak po něm skočím. Protože třeba i ze spousty rozhovorů pro Český rozhlas se nakonec vyvinula zajímavá přátelství. Třeba s Dagmar Peckovou jsme se potkali poprvé při rozhovoru v rozhlase. A paní Pecková mi říká: „To bylo tak milé, kdybyste chtěl, pojďme na kafe.“ A já, když jsem byl v Praze, tak jsme šli. Tam jsme se skamarádili, teď plánujeme další projekty a chceme se potkávat častěji. A vzniklo to úplně nečekaně, úplně náhodou.
(Poznámka redaktora: Takové věci jsou nejlepší.) No právě – jenom musíte mít otevřené oči a musíte je vidět. Protože všude jsou, každý den, jenom jde o to si jich všimnout.

HEREC https://www.slovackedivadlo.cz

Začínal nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně jménem Pako nebo němá postava černocha. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojánské Woody Allena, Trigorin v Rackovi či Šťastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Za posledně jmenovanou roli, stejně jako za ztvárnění titulní postavy v dramatu Autista, získal hereckou cenu Největší z pierotů. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r) učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další

Vy jste chtěl být hercem odjakživa, ale třikrát vás nevzali na hereckou školu. Co pro vás bylo tím hnacím motorem, motivací nevzdat to a jít si za svým snem?
To bylo to přesvědčení. Já jsem věděl, že to je dobře, že to je to, co chci vyzkoušet, co chci objevit, co chci prozkoumat. A všechny ty nástrahy, které mi potom přicházely do cesty – ať už v podobě jiných pracovních nebo studijních příležitostí – jsem odkláněl a říkal jsem si: „Ne, já se tomu věnovat nebudu, já půjdu jenom přes to divadlo.“ Mohlo to dopadnout špatně, mohl jsem být dodnes na pracovním úřadě, protože já jsem tam opravdu pár dní byl. Ale zkrátka jsem nepodlehl těm svodům.

Nakonec jste absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle jste v roce 1999 nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde působíte dodnes. Kdyby vám tehdy někdo řekl, že o 26 let později tam budete v pozici tiskového mluvčího provázet prezidenta republiky, co byste mu řekl?
No, já bych si asi neťukal na čelo, že se zbláznil, to bych nedělal. Říkal bych si: „No, ale ono se to tak může stát.“ Protože stát se může úplně všechno. Jenom – a znovu to zopakuju – důležité je mít otevřené oči a uši. Kde by mě napadlo, že budu hrát s Květou Fialovou? Kde by mě napadlo, že spolu budeme tolikrát na jevišti, že budu patřit mezi blízké lidi v jejím životě? A to se stalo jen proto, že jsme hráli v divadle Adéla ještě nevečeřela a já ji i paní Konvalinkovou pozval k nám do divadla, ať se přijdou podívat. Když jsme pak šli na večeři, paní Fialová řekla: „Vy jste víla.“ A paní Konvalinková odpověděla: „Květa už dlouho neviděla vílu.“ Tak jsme se postupně sbližovali a sbližovali. Když si to nezakážete – tahle setkání a tahle poznání – a máte tu zvídavost poznávat, chápat a objevovat, tak vám otevře dveře všude.

Na svém webu zmiňujete, že když jste stál poprvé před kamerou v roce 1996 ve filmu Karla Kachyni Hanele, přepadla vás tréma. Jak jste se s ní naučil pracovat?
William Shakespeare říkal: Příprava toť vše. To znamená být tak připravený, že vás potom některé věci nezaskočí. Když se před kamerou začnete objevovat častěji, některé věci pochopíte, zvládnete, a ta tréma už není taková jako na začátku. Ale respekt – a teď nemluvím jen o kameře, ale i o jevišti, na kterém jsem stál den co den 25 let – ten respekt tam je pořád.

Máte před natáčením nebo představením nějaké rituály?
Nemám. Jenom se vždycky rozmluvím – otevřu pořádně pusu, až se bojím, že mi vypadne z pantu.

AUTOR - kniha Poslední deník Květy Fialové a kniha Herec

Jak vznikl nápad napsat knihu o paní Fialové?
Paní Fialová si celý život psala deník, a když onemocněla a už si ho nemohla psát každý večer, psal jsem ho já – z toho, co jsem věděl a co jsem se dozvěděl. Když paní Fialová odešla, řekl jsem její dceři Zuzce, že mám ten mámin život tak trochu „dopovídaný“ v zápiscích, a dal jsem jí to. A ona mi na to řekla: „A nechtěl bys z toho napsat knihu, aby lidé věděli, jaká máma opravdu byla?“ Tak vznikl nápad – a kniha Poslední deník Květy Fialové.

Ale to není jediná vaše kniha. Vy jste napsal ještě knihu Herec. Jak vznikala ta?
Nechtěl jsem být pořád spojovaný jen s paní Fialovou a nechtěl jsem, aby to vypadalo, že žiju jen z našeho přátelství. To by mi bylo líto a přišlo by mi to nefér. Chtěl jsem napsat něco jiného, abych dokázal, že to zvládnu i jinak. Inspiroval mě příběh Lucie Bílé – fascinující, a přitom ho nikdo nesepsal. Tak jsem se do toho pustil, a tak vznikla kniha Herec.

Jak došlo ke spojení Herce a Listování?
To vzniklo tak, že jsem Herce namluvil jako audioknihu. Tu si poslechla maminka Lukáše Hejlíka, Lukáše na ni navedla, a on mi napsal – znali jsme se z Letní filmové školy, on na ni chodí a já ji moderuju – že by chtěl mít Herce v Listování.

Odkaz na Listování: https://www.listovani.cz/program/turne/turné/32-herec

Co je na psaní knih nejhezčí a co nejnáročnější?
Nejhezčí je, že si můžete dovolit napsat úplně všechno. Fantazie vám jede naplno a záleží jen na vás, co si z toho vyzobete. Nejnáročnější je to ukočírovat, proškrtat a obětovat věci, které se vám zdají geniální – protože důležité je, aby fungoval celek.

Jak dlouho vlastně taková kniha vzniká?
Záleží. Knížku o paní Fialové jsem psal asi půl roku, Herce kratší dobu. Ale je to i tím, že já nejsem spisovatel a nevěnuju se jen psaní – dělám spoustu dalších věcí, které mě od psaní někdy odvádějí, protože jsou prostě důležitější.

Píšete v ruce nebo na počítači?
Na počítači.

Jaká je vaše oblíbená kniha, která vás ovlivnila?
Asi nemám jednu. Jak to přichází, vždycky si z toho něco vyzobnu, možná i podvědomě. Nemám jednu, ke které bych se vracel. Možná Malý princ – ale to je trošku klišé, protože ho má rádo hodně lidí.

Chystá se nějaká další?
Napsal jsem knížku o svých zkušenostech z kampaně s panem prezidentem. Nakladatelům se moc líbila a rozhodli se ji vydat, ale já jsem se chtěl nejdřív domluvit s panem prezidentem. K té domluvě zatím nedošlo, protože vždycky, když se potkáme, probíráme něco jiného než knížku.

MODERÁTOR https://zlin.rozhlas.cz/na-pohovce-jozky-kubanika-8435175#b022

Jak je pro moderátora těžké nebo naopak lehké vést rozhovor s takovými velikány, v tom nejlepším a nejširším slova smyslu, jako jsou pan Zdeněk Svěrák, pan Petr Kostka, paní Eva Jiřičná nebo pan prezident Petr Pavel? Vyžaduje to nějakou speciální přípravu?
Já se připravuju na každého úplně stejně. Jednou jsem to spočítal – každý rozhovor vzniká asi dvanáct hodin, včetně přípravy i natáčení. A já si vybírám lidi, o kterých tuším, že jsou slušní, uctiví, že to nejsou lidé nějak nadřazení. Pak je to s nimi radost, protože jsou vlastně úplně normální. Když k nim přistupujete s úctou, kterou k nim cítíte, ale zároveň s vědomím, že i oni mají svůj příběh, není důvod, aby vás tréma paralyzovala nebo svazovala tak, že nejste schopná říct ani slovo. To by nebylo dobré.

Jak těžké je vymyslet neotřelé otázky, najít něco nového?
To vás navede sama příprava. Když vidíte, že ten člověk o něčem často nemluví, ale někde se o tom jen zmíní, je dobré na to „cinknout“.

Máte nějakého vysněného hosta, kterého byste jednou rád vyzpovídal?
Nevím o tom. Je pravda, že někteří hosté mi třeba odmítli rozhovor, že ho prostě nedávají, nebo to nakonec nedopadlo. Ale já si z toho nic nedělám. Nemám to tak, že bych se tím trápil. Ano, vyhodil jsem několik hodin práce z okna, ale i to je důležité – i to je zkušenost, která vás posune dál.

Je nějaká historická nebo nežijící postava, kterou byste rád vyzpovídal?
Ano, Vladimír Menšík. S tím bych si chtěl povídat.

Ještě než se přesuneme do poslední části – povězte mi, co vás nejvíc baví: mikrofon, kamera nebo divadlo?
Teď mě momentálně nejvíc baví mikrofon a setkávání se s lidmi v mých živých pořadech, které Český rozhlas natáčí u nás ve Slováckém divadle. Takzvaná živá Pohovka.

Co je nejtěžší?
Každé má svá specifika. Každé je jedinečné – a k něčemu máte větší vztah, k něčemu menší. Někde máte víc zkušeností, které vám otevírají další dveře, jdete hlouběji a hlouběji. Když to chcete dělat pořádně, je to všechno těžké. Ale zároveň lehké a krásné.

LEKTOR RÉTORIKY, MARKETÉR, PÍÁRISTA

Jak jste se k této roli dostal?
Kamarádka, která mi pomáhala s PR u Deníku Květy Fialové, se mě jednou zeptala, jestli bych nechtěl dělat lektora, jestli bych neškolil. Tak jsme se do toho pustili. A potom mi tahle kamarádka nabídla prezidentského kandidáta – tehdy ale nešlo o pana Petra Pavla, byl to jiný kandidát. Já jsem to odmítl. Vyprávěl jsem o tom svému kamarádovi a nakonec jeho partnerka mě prostřednictvím další kamarádky dovedla až k panu Petru Pavlovi.

Stál jste mimo jiné za kampaní, díky které se Slovácké divadlo dostalo do České knihy rekordů jako divadlo s největším počtem předplatitelů, a dostal jste za to ocenění za nejlepší marketingový nápad roku. Povězte mi o tom něco víc.
Ve Slováckém divadle byla spousta předplatitelů a my jsme je chtěli odměnit za to, že do divadla chodí. Chtěli jsme jim dát najevo, že si toho vážíme. Tak jsme se „hecli“, že půjdeme do České knihy rekordů. A ono se to opravdu povedlo – zápis proběhl. A to, že k tomu shodou okolností přibylo i ocenění za marketingový nápad roku, to už byla jen milá náhoda. Myslím, že ta cena je někde v divadle vystavená na poličce – já ji doma ani nemám.

A hlavně jste byl během kampaně součástí komunikačního týmu současného pana prezidenta Petra Pavla. Co se vám vybaví jako první, když jste zjistili, že se to povedlo?
Ono to mělo svůj vývoj. Měli jsme průzkumy, takže jsme zhruba věděli, jak to bude vypadat. Nebylo to tak, že by to přišlo z ničeho nic.

Myslím ten moment, kdy bylo jasné, že pan Pavel se stal prezidentem…
To potvrzení bylo samozřejmě krásné, byla to euforie, ale my jsme to tak trochu tušili dopředu. Měli jsme čísla, průzkumy i modely, které nám naznačovaly, že by to mohlo dopadnout právě takhle. Tak jsme si spíš drželi palce a doufali, že to nakonec opravdu vyjde.

Co je váš největší zážitek s panem prezidentem?
Že je to slušný člověk. Obyčejný – v tom nejlepším slova smyslu. Slušný chlap, který má rád lidi, který se nad nikoho nepovyšuje. A já jsem rád, že jsem svou troškou do mlýna mohl přispět právě tomuto bezvadnému prezidentovi.

Co vám tahle zkušenost dala?
Naučil jsem se objevovat další možnosti, jak přistupovat k lidem, jak se s nimi bavit. Začal jsem zjišťovat, co funguje, jak co působí. A že některé moje rady můžou lidi obohatit, inspirovat nebo jim třeba i pomoci.

Dovedete si osobně představit, že byste šel s panem prezidentem do druhé kampaně?
Já bych to Česku přál.

Když už jsme nakousli téma prezident, vy jste se podílel na dokumentárním filmu Tady Havel, slyšíte mě? Byl jste součástí kampaně současného pana prezidenta a zároveň v listopadu uvede Slovácké divadlo ve světové premiéře muzikál Masaryk. Jak obtížná je podle vás role prezidenta?
Já bych prezidentem nechtěl být ani sekundu. Je to nesmírně obtížná, odpovědná, náročná funkce – časově, lidsky, psychicky. Obdivuju každého, kdo ji dělá poctivě, ne kvůli vlastním výhodám, ale proto, že chce pomoct téhle zemi. Byť to může znít idealisticky, ale je to tak.

Jak dobíjíte baterky?
Dělám jen věci, které mě baví. Takže to je vlastně to dobíjení.

Máte nějaký citát, myšlenku, motto nebo radu, kterou si nesete životem?
Nemám. To se mění podle toho, jak se život vyvíjí, co zrovna prožívám a jak se mám. Ale teď se mi líbí slova, která jsou i v knize Herec a která řekl Robin Williams – i v rozhovoru pro Český rozhlas: „Každý, koho potkáte, bojuje bitvu, o které nic nevíte. Buďte hodní.“

Chcete se o Jožkovi dozvědět víc: https://dvojka.rozhlas.cz/host-josef-kubanik-herec-a-moderator-9568601