RICHARD TESAŘ oblíbený hlas českého televizního a podcastového éteru

Richard Tesař pochází z Hradce Králové. Vystudoval Fakultu architektury na ČVUT v Praze, ale živí se svým úžasným hlasem. Stal se z něj tak trochu multifunkční muž O2TV Sport. Reportér, moderátor, komentátor... Není pro něj problém hokej ani motor sport.

„Já jsem nastupoval na Sport 5 v dubnu 2011 jako motoristický komentátor. Tato pozice je spojena se sériemi formulových závodů a obecně motor sportem včetně okruhových závodů, které začínají takhle na jaře. Před časem jsem nad tím přemýšlel, že už je to vlastně pěkně dávno. Na druhou stranu to není nějak závratně dlouhá doba na to, aby člověk získal všechny zkušenosti, které potřebuje. V téhle branži se člověk neustále vyvíjí a je potřeba mít oči otevřené a chtít se pořád zlepšovat.

Ke komentování jsem se dostal tak, že jako velký motoristický fanoušek jsem sledoval Formuli 1, hrál simulátory, jezdil Českou F1 ligu. Poznal jsem tak tohle prostředí a začátky esportu. Hrozně jsem to žral a snažil si to připodobňovat k realitě. Nebavilo mě jenom jezdit, kroutit volantem. Bavilo mě si z toho stříhat videa a komentovat to. Našel jsem se v tom. Vysnil jsem si, že jednou bych chtěl být motoristický komentátor. Shodou okolností tyhle dvě komunity, virtuální a reálná, byly vždycky nějak propojené. Spousta lidí, kteří to takhle virtuálně jezdili, to pak i komentovala. Já měl jednoho kamaráda, který komentoval právě na Sport 5. Strašně dlouho jsem ho otravoval, že bych to chtěl dělat taky. On mi nejprve tak decentně naznačil, že to není úplně jednoduché, že cesta ke komentování je delší, než se může zdát…..  a tak dále

Jenže já byl vytrvalý. Prosil jsem ho takhle pár let. Byli jsme v kontaktu, jezdili jsme ty (virtuální) závody. Pořád jsem mu psal, připomínal se mu. On pak jednoho dne dostal nabídku z Novy, která akorát koupila licenci na Formuli 1. A tak se z těch nižších formulových sérií na Sport 5 přesunul na Novu. Pro mne se tím otevřelo se místo. Šel jsem to zkusit. Kamarád se za mě přimluvil, prošel jsem konkurzem a začal jsem po něm komentovat nižší formulové série. A tím to všechno začalo …..

Váš hlas a dikce patří k nejhezčím a nejlepším …. 

Děkuji moc, vážím si toho. Musím říct, že jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Ale je pravda, že poslední dobou jsou názory a hlasy, že to tak je, že se můj hlas a dikce lidem líbí.  Ale nebylo to tak vždycky. Troufnu si říct, že na začátku určitě ne. Je to jako se vším. Člověk na tom musí sám pracovat, zlepšovat se. Kdyby tam nebyly nějaké základy, tak bych neměl na čem pracovat. Ale je to i o tom, že se člověk postupem času vyvíjí. Přichází to tak nějak postupně. Je to stejné, jako když vyrůstáš. Také ti lidé kolem tebe připadají pořád stejní. Pak se podíváš na fotku 10 let starou a najednou si uvědomíš, že ti lidé vypadají úplně jinak. Ale když je máš každý den před očima, tak ti to nepřijde. Podobné je to s tím hlasem. Když si pustíš nějakou 10 let starou reportáž, tak tam ten progres slyšíš. Ono to souvisí i s tím tréninkem a dlouhodobým zlepšováním. 

Tím, že jsem si nikdy nepřipustil, že by můj hlas byl nějak výjimečný, tak jsem si nikdy neuvědomoval že bych se o něj měl nějak starat. Ani bych neřekl, že se vyloženě živým hlasem, protože je to vždycky spojené i s něčím dalším. Komentování není jenom o tom, jak ten hlas zní, ale je to i znalostech. O tom, jak člověk vnímá hru nebo závod. Samozřejmě jedno bez druhého by nešlo. 

Nikdy jsem se o hlasivky nestaral. I v zimě mám ten krk celkem odhalený a nikdy se mi nestalo, že bych o hlasivky vyloženě přišel. Ani se nějak speciálně nerozmlouvám, nemám žádné cviky. 

Ale jak se říká, trénink dělá mistra nebo tréninkem se člověk zlepšuje. U mě je to o tom, že pořád mluvím. Ne na běžné denní bázi, ale hodně často něco namlouvám, dabuji, komentuji. Takže se pořád udržuji v chodu. Ohromně mi pomohlo, že jsme na Sport 5 dělali denní zpravodajství, což obnášelo každý den si najít nějaké novinky a jít je namluvit. Tam jsem se poprvé dostal do denního zápřahu. Při namlouvání těch zpráv jsem poznal, kam dát důraz, jakou dikci použít, jak to udělat, aby to bylo plynulé. To mi hrozně pomohlo. Prolínalo se to s komentováním a vygradovalo to teď Bombama k tyči, kde jsem se dokázal s Jakubem uvolnit. Konečně jsem to já. Sám za sebe, takový, jaký doopravdy jsem.  Nemusím se ničím brzdit. Přišel jsem o ostych. Mohu pracovat, jak chci, jak se mi zlíbí. 

Takže moje jakékoliv rozmlouvání a rituály s hlasivkami jsou o tom, že pořád mluvím. Říká se, že věci, které se nepoužívají, zastarají, zrezaví ……. auto potřebuje jezdit, hlasivky potřebují mluvit. 

Ten posun si pak člověk uvědomí ne v tom, že jinak artikuluje, ale v tom, že vydrží mluvit déle. Když jsem začínal s komentováním, tak jsem komentoval pár závodů „do zdi“. Začínali jsme s desetiminutovými zkouškami. Po těch deseti minutách jsem měl tak vymluvený hlas, že jsem cítil bolest na hlasivkách i v krku. Byl jsem ochraptělý a nebyl schopný mluvit. Po týdnu jsem přišel namluvit další zkoušku. Tam už jsem mluvil třeba 45 minut, byl jsem z toho hotový. Po pár měsících to došlo tak daleko, že jsem byl schopný na jeden zátah s menší přestávkou odkomentovat čtyři motoristické závody za sebou, což jsou necelé čtyři hodiny. Extrémem v tomhle je Esport hokejová liga, kdy komentujeme šest hodin v kuse. 

Vzpomínám si, že na začátku mé kariéry se mi zeptali, jestli se chci slyšet do sluchátek. Bývá běžné, že komentátor kromě zvuku motorů, fanoušků slyší i sám sebe. Ve chvíli, kdy máš sluchátka na uších, tak sebe vlastně skoro neslyšíš. Je důležité s hlasem pracovat, mít okamžitou zpětnou vazbu. Jestli je to dobře slyšet, kde je potřeba přidat, kde naopak zvolnit. Já si na začátku řekl, že bude lepší když se vůbec neuslyším. Vůbec jsem nebyl zvyklý na svůj hlas. Někdy mi to přišlo až protivné a hodně netradiční. Úplně pro každého, ať je to komentátor nebo běžný člověk, kdo poprvé slyší svůj hlas z éteru, je to hodně nezvyklá záležitost. Je potřeba se s tím naučit pracovat. Nejenom poslouchat svůj hlas, ale vnímat ho takový jaký je…... Není to vůbec nic jednoduchého. Je to to samé jako se vidět na obrazovce. Ale musíš tohle odbourat a brát to jako samozřejmost. Jako kdybys poslouchal někoho jiného. Od toho se pak můžeš odrazit. Je potřeba poslouchat zpětně své zápasy a přenosy, protože tam to slyšíš zase úplně jinak, než když to komentuješ nebo namlouváš. Tam tě mozek pracuje úplně jinak. Potřebuješ pochopit kritiku diváka, vžít se do jeho role. 

A to se ti podaří jenom tehdy, pokud budeš dělat to, co on. Sedneš si k TV a bez jakýchkoliv dalších aktivit budeš vnímat to, co se na obrazovce děje a poslouchat. A odpíchnout se od toho, ať už to bylo dobrý nebo špatný. Často se stane, že máš blbý pocit, ale zákonitě to nemusí být špatný. Řeknu si, že ty věci, které jsem si myslel, že byly špatné, tak se pak ztratily nebo to nakonec tak špatně nevyznělo. Platí to ale i naopak. Myslíš si, kdovíjak dobré to bylo a ono to tak skvělé nebylo.         

Komentátor, reportér, moderátor … aneb pohled do televizního zákulisí

REPORTÉR (O2 TV Sport pro zápasy Tipsport Extraligy ledního hokeje) 

Reportérská profese je profese jako každá jiná, ale zároveň velice specifická. U nás, v českém prostředí, je to možná nastavené tak, že z té trojice reportér– moderátor – komentátor je právě to reportérství na úplně nejnižším levelu. V určitém slova smyslu to pravda je. Na druhou stranu každá ta profese má svá specifika a své záludnosti. Pokud chceš být dobrý, tak to není jednoduché. Jak se to říká, když dva dělají totéž, není to totéž. Vrcholem je televizní reportér, který dělá rozhovory s hráči o třetinách. 

Hezky to shrnuli mí kolegové O2 TV Sport …. 

Dvouhodinový adrenalin, který mají komentátoři rozprostřený do celého zápasu, je v případě reportéra nahuštěný do jedné minuty. Musíš trefně popsat to, co se dělo během třetiny nebo poločasu, tak, aby to bylo co nejvýstižnější a nejúdernější. To, že dostáváš menší časový prostor, neznamená, že je to lehčí či jednodušší. Je to takový multitasking. Musíš mít v hlavě připravené otázky, které ti nesmí vypadnout. Často nefunguje to, že se něco naučíš, nadriluješ. Musíš to mít zkrátka pod kůží. Musíš si vybrat téma a nemůže se stát, že ti vypadne naučená věta, musíš improvizovat. Do toho musíš reagovat na to, co ti daný hráč odpověděl, aby ses neptal na to, na co ti už odpověděl. Pro mě je nejtěžší právě ta reakce v tu danou chvíli. Jít přes ty mantinely…. Jít přes to, co máš naučené. Aby to nevypadalo strojeně, je potřeba to za chodu změnit. 

První rozhovor na mikrofon …      

Na svůj první rozhovor na mikrofon si pamatuji … Bylo to v roce 2011 ve Španělsku na Motorlandu Aragon při světové sérii Renault, což byla moje první komentátorská série. Za odměnu jsem od p.Charouze dostal výlet s týmem Charouz Racing do Španělska, kde se jel tehdy první závod. Já jsem to dělal ze záznamu, takže byla možnost jet do centra dění. Tehdy jsme letěli soukromým letadlem, takže jsem zažil úplně to nejluxusnější zacházení. Na samém začátku své komentátorské kariéry jsem tak měl příležitost dostat se do naprosto neuvěřitelných míst ještě před tím, než jsem reálně začal komentovat. Tehdy ve Formuli Renault 2.0 jezdil Carlos Sainz mladší (syn dvojnásobného mistra světa). Pan Charouz nás poslal s ním udělat rozhovor s tím, že jednou se ten kluk možná dostane to Formule l. No a on dneska jezdí Formuli 1 za Ferrari. 

Potkal jsem se tam i s Danielem Ricciardem a spoustou dalších lidí. Naštěstí jsem si to tehdy neuvědomoval, tak jsem nebyl ani nervózní. Byla to spíš odměna. Horší byl můj první hokejový rozhovor na Sport 5 … začali jsme dělat magazíny a já jsem tehdy dělal na Slávii rozhovor s Jaroslavem Bednářem, který je obecně od rány. A já jsem jako mladý ucho dělal chyby ve smyslu, že když mi někdo řekl na tuhle otázku se neptej, tak já se na ní stejně zeptal. Nedržel jsem zaběhlých standardů. S Jaroslavem Bednářem jsme se měli bavit o akademiích, což bylo naše hlavní téma do magazínu. Jaroslav Bednář odpověděl, že se o to téma moc nezajímá, že ho nestíhá řešit, ať se na to neptám. A já mu na ty akademie ve vztahu ke Slavii otázku stejně položil. Za sebe jsem si myslel, že jsem to položil jinak. A on mi tehdy docela radikálně odpálkoval, jestli si dělám srandu, že se ho na to ptám, když jsme se domluvili, že se na to ptát nebudu. Dneska už bych nad tím mávl rukou, omluvil bych se. Tehdy jsem si to hrozně bral, chtěl jsem skončit. Říkal jsem si, že hokej není pro mě, že ten dělat nebudu. 

A kde má hokejový reportér nejlepší podmínky …

Jednoznačně na Spartě v O2 aréně. Tam je úplně všechno, na co si vzpomeneš. Hlavně klid a relativně teplo, což ti dává pocit, že se na práci můžeš plně soustředit. Na druhou stranu musím říct, že na všech extraligových stadionech se o nás starají dobře. Snaží se nám podmínky co nejvíc zlepšit, spolupracují s námi, dají nám hráče, které potřebujeme. Nikdy nenastal žádný problém. V tomhle ohledu je úroveň všude stejná. 

Ale co se týká prostředí, tak je nejlepší Sparta. Největší randál a nejvíc to žilo vždycky na Kladně. Tam ta cedule s partnery, před kterou se natáčí rozhovory, byla přímo pod schody dolů do kabiny. Navíc se o přestávce pouští hudba a fanoušci jsou nahecovaní. Neslyšíš vlastního slova a ten hráč nebo trenér od tebe stojí 0,5 – 1m a stejně tě neslyší a naklání se k tobě. Musíš přeřvávat lidi a to tě hodně ruší. Nemáš klid a dochází k přeřekům. Naopak pokud děláš rozhovor s hráčem z týmu, který vyhrál, tak jsou tam pozitivní emoce, které tě nabudí. Podobný jako na Kladně je to i v Plzni. Tam se to taky dělá mezi střídačkami, navíc je to pod tribunou, kde je kotel, takže tam je to brutální.

Reportérská profese spočívá v tom, že jsi přímo v kontaktu s hráči a trenéry. Dá se říct, že jsi přímý účastník toho všeho dění. A to je to, co mě na tom hrozně baví. Jedině jako reportér máš možnost mluvit s přímým účastníkem. Můžeš se zeptat na to, co tě zajímá. Celé to spolutvoříš. Samotného tě zajímají, potom co si to shlédl zápas, nějaká témata a ty se na ně můžeš zeptat. A to je skvělé. Protože i my jsme tak trochu fanoušci, které ten sport baví a máme ho rádi. A pokud se zbavíš toho stresu a hodíš za hlavu to, že musíš práci udělat dobře (protože když uděláš něco špatně, snese se na tebe kritika), tak pak si to začneš užívat a je to to nejhezčí, co může nastat. V té chvíli si přesně ten fanoušek, který se dostane k hráčům, ke kterým se běžný fanoušek během zápasu nedostane. Maximálně si dojde pro podpis, ale nemůže s nimi rozebírat to, co se stalo. Jako reportér tu možnost máš. Tohle je ještě víc umocněné v Bombách k tyči, kde my si s tím hráčem sedneme skoro jako kamarádi, i když jsme se předtím neznali. Ta přátelská atmosféra tomu hrozně pomáhá. 

Reportérská profese je živý organismus. To je na tom to nejlepší a zároveň nejhorší. Jsi s těmi lidmi v přímém kontaktu. Můžeš si vychutnat, to že se s nimi bavíš, ale zároveň se může stát, že přijde hráč, který nemá náladu, nebo naštvaný trenér.  S hráčem se to dá nějak udělat, když nemají svůj den, tak prostě neodpoví. Trenéři jsou většinou starší než ty a ne vždycky na tebe koukají jako sobě rovného. A pokud ta otázka není dobře mířená, tak tě v tom nechají vykoupat. Mám třeba zkušenost s naštvaným Václavem Varaďou. 

KOMENTÁTOR (Švýcarské National League A, Esport hokejové ligy) …     

Komentování je na jednu stranu adrenalinová na druhou stranu odpočinková záležitost. Nemáš tam to, co u těch rozhovorů. Můžeš být ve svém tunelu, ve svých myšlenkách. Nemusíš se s nikým potkat, nemusíš být připravený na obraz. Neřešíš, jak si zrovna učesaný, jestli jsi nezapomněl na sako. Tohle moderátor řešit musí. Komentátoři si sednou ke svému stolečku a mohou se soustředit na začátek zápasu. Nejsou vidět, což také pomáhá. Ne, že by člověk vyloženě dělal věci, které by neměly být vidět. Ale když nejsi vidět, o to víc se můžeš soustředit na svůj výkon. Víš, že jde jen o hlasový projev. Soustředíš se na to, co se děje, ale můžeš se třeba kouknout do papíru. Často nepoznáš, jestli to ten moderátor říká spatra nebo to čte. A to ti dává určitou volnost a klid. Pokud máš dobrou přípravu, máš kam sáhnout, kam se podívat, tak je to neprůstřelné. 

MODERÁTOR (Bomby k tyči) … 

V tomhle ohledu není moderování podcastu Bomby k tyči, tak úplně moderování. Protože jsem tam spíše v pozici někoho, kdo tím podcastem provází. Jsme dva lidé, kteří si povídají na vybraná témata.  Děláme to pro zábavu, protože nás to baví. Je to uvolněné, je to odlehčené, žádné mantinely. Kromě toho, že se nechci v nějakém tématu šťourat moc dlouho. Musí to být stručné, úderné, srozumitelné a vtipně. Člověk si akorát musí dát pozor, aby se do něčeho nezamotal. Ale od toho má scénář. Dá se to samozřejmě dělat bez něj. Někdy je scénář vnímaný jako něco negativního, že tomu nerozumíš, že bys to nezvládla sparta. Ale ono je to naopak. Čím víc toho máš připraveného, tím víc jsi schopný toho říct. Je to údernější, vtipnější, rychlejší, protože člověk má předem naformulované myšlenky, nemusí nad tím přemýšlet. Jedeš automaticky, takže jsi schopný říct věci, které bys jinak říkal čtyřicet minut, během patnácti minut. Víš, co vyhodit a co tam naopak zařadit. Máš stěžejní body. S Kubou je to kamarádské povídání, které ale hodně stojí na přípravě. Sice to tak nevypadá, ale je to tak. Většinou to tak je, že co nevypadá jako náročné, je právě náročné v té přípravě. Když se na to člověk nepřipraví, tak je to na něm hrozně znát, je nervózní, křečovitý.  

Porovnání švýcarské a české ligy pohledem komentátora …

Obecně je švýcarská liga kvalitnější než naše nejvyšší soutěž, což je asi ten největší rozdíl. Jsou to peníze, na které si tam hráči přijdou. Je to i kvalita života ve Švýcarsku. Dokládá to i to, že Joe Thornton strávil covid pauzu v Davosu, což je jeho druhý domov, protože má z Davosu přítelkyni. 

Bylo fajn komentovat zápas, ve kterém se objevil. Z pohledu komentátora je důležité v jakém formátu se přenos dělá, jak se komentuje. Tam je největší rozdíl v tom, že extraligu děláme z místa, kdežto švýcarskou National League komentuje z komentátorské kabiny v redakci. V tom se to hodně liší. Protože pokud je člověk přímo na stadionu, tak má všechny vjemy. Může se zaměřit na co chce, na co je potřeba. Navíc má ještě zpětnou obrazovku, kterou pak vidí diváci v TV. Podle toho se orientuje ve chvíli, kdy je hra přerušená. Ale musí se naučit všechny ty vjemy vstřebat, protože to může být i kontraproduktivní. Protože pokud nevíš, na co se máš zaměřit, tak z toho nejsi schopný vytěžit maximum. Nebo tě to může tak pohltit, že se v tom úplně ztratíš. Obecně máš na stadionu o hře větší přehled. Třeba, když puk opustí hřiště, tak ty víš proč. Kdežto, když to komentuješ z dabérny, tak jsi odkázaný na to, co ti ukáže režisér. Přenosy z National League jsou dělány ale tak kvalitně, že ve chvíli, kdy se jeden z týmů dopustí faulu, ty okamžitě vidíš, který hráč to bude, ruku rozhodčího, jak se otevírají vrátka na trestnou lavici. Zkrátka je to děláno s maximální precizností, tak jak je u Švýcarů zvykem. Mě je bližší extraliga, protože jsou v ní čeští hráči. Je to spojené s reálnými příběhy, které pak s hráči řešíš.

„reálný“ nebo „virtuální“ hokej …

Rozdíl je naprosto diametrální a dramatický, což je zcela logické. Zatím žádná virtuální realita, esport ani žádný simulátor se nedokáže jenom přiblížit k tomu, co divák vnímá a prožívá přímo na stadionu či na závodním okruhu. Poslední dobu je tenhle obor na vzestupu a korona ho ještě urychlila. Upíná se k němu víc a víc lidí. Nejmarkantnější to bylo vloni, když po dvou kolech předkola play-off zrušili vyřazovací část a nebylo co dělat. BPA společně s herním portálem grunex.com přišla s Esport hokejovu ligou. V té chvíli úplně geniální náhrada, která ještě o trochu víc prolnula ten reálný svět s tím virtuálním. Reálné extraligové kluby draftovaly gamery. Ti pak reprezentovali barvy toho daného klubu. Já esport dělám hrozně rád, protože jsem na hrách začínal, vyrůstal jsem na nich, díky tomu jsem se dostal ke komentování. Bylo pro mě hrozně fajn, že jsem se k tomu mohl zase vrátit. Navíc virtual GP jsem dělal už nějakých šest let, takže v tohle jsem nebyl úplný nováček. K hokej jsem ale přičuchl až při prvním ročníku Esport hokejové ligy a pokračuji v tom i letos. Mám to rád. Dávat reálné mantinely něčemu virtuálnímu je výzva. Ta hra má k realitě hrozně daleko, i tak mě baví dělat to, jako by to byl reálný hokej. S Ondrou Kvardou jako spolukomentátorem jsme si hrozně sedli. Jsme schopni tam dát trochu toho humoru a to je podle mě důležité. Přemíra snahy jakémukoliv výkonu škodí, je třeba si to taky užít.

Nejšťastnější je člověk, který dokáže všechny tyhle profese kombinovat, protože každá má něco. Redaktor je v přímém kontaktu s hráči, moderování je adrenalinová záležitost a jako komentátor zase můžeš použít všechny svoje vědomosti, myšlenky…... je to špička ledovce. Takže je fajn, když to můžeš střídat. Je to pak rozmanité a není to nuda. 

Všechno je to o tom znát dobře prostředí. Já jsem do Sport 5 přicházel de facto po několikaletém sledováním Formule 1. Jezdil jsem simulátory, takže jsem to mohl opravdu prožívat. Znal jsem totiž všechny tratě Formule 1 zpaměti. Ostatní věci se snadno doučíš a takové ty aktuality a to, co se děje uvnitř jednotlivých týmu, si musíš zjistit na každý daný závod. U hokeje je to pro mě o neustálém učení se. Skoro i biflování. Ale jsem rád, že jsem se k hokeji mohl posunout. Hokej je u nás pořád jeden z nejsledovanějších sportů. Jsem hrozně rád, že mohu být součástí toho všeho, že mi kluci z O2 TV Sport dali příležitost být součástí hokejové redakce a doufám, že to potrvá ještě dlouho. 

Podobně jako Bomby k tyči, o kterých jsem tady moc nemluvil. Je to projekt, který Kuba žene dopředu svým obchodním duchem. Tím ho nejen drží při životě, ale organizuje tím kolem sebe spoustu lidí. Do budoucna by se to mohlo stát i prací, protože to obnáší neuvěřitelné množství času a už teď je to něco jako druhé zaměstnání. Vždycky, když chceš nějaký produkt posouvat dál, tak to nemůžeš brát na lehkou váhu. Říct si, tak dneska ten díl uděláme, neuděláme. Všechno má striktně dané mantinely. Dostaneš se samozřejmě do koloběhu, kdy se ti úplně nechce, protože nad tou přípravou s Kubou trávíme hodně času. Troufnu si ale říct, že to nás odlišuje od jiných podcastů. Máme úžasné fanoušky, kteří se naladili na naši notu. Stejně jako to nabíjí je, tak to nabíjí i nás. Děláme to moc rádi. My tu podporu vidíme a vnímáme. Teď s odstupem času jsem hrozně rád, že jsem do toho s Kubou šel, protože původně jsme měli každý svůj podcastový projekt. Nakonec jsme to spojili. A jak jsem popisoval na začátku - začátky mé kariéry, tak i tenhle podcast byla neuvěřitelná shoda okolností a spletitých událostí, které ve výsledku mířily ke zdárnému cíli. 

Ale kdo ví, kde ten cíl vlastně je. Cíl je cesta. Musíme si jí užívat a já si jí užívám. A kdo ví, co přijde za rok, za pět, za deset let. Teď to vypadá dobře. Člověk je spokojený, ale nesmí to být v tom smyslu, že už se nechce dál posouvat. A já se jen těším, co přijde dál, a doufám, že to budou jenom samé pozitivní věci.