PETR ŠULAN – obsluhoval jsem hokejové mistry
Neviditelný, ale potřebný. Vytváří hráčům pohodlí a poskytuje perfektní servis. Kustod Petr Šulan se o Plzeňské hokejisty stará už 10.let.
Jak se liší role kustodů v sezóně a během letní přípravy?
Liší se to hodně. V „normálním stavu“ máme samozřejmě v létě méně práce. A máme tak čas na odpočinek a na rodinu, kterou v sezóně díky hokeji zanedbáváme. Největší změna je ale v této době. Dá se říct, že jsme tu nepotřební. Naše práce šla hodně stranou, protože nesmíme do kabiny, takže ty podmínky jsou hodně složité.
Jak probíhá z pohledu kustoda třeba soustředění na Šumavě?
Tam převážíme skoro třičtvrtě posilovny, protože se tam hodně posiluje. Jinak je průběh soustředění dost na pohodu. Tam je všechno připravené. Kluci využívají dvě hřiště, která tam máme k dispozici, pak běhají kopce s pneumatikami. Takže mi jim to akorát ráno vše připravíme.
Jak dlouho trvá připravit kabinu před zápasem?
Když je zápasový den, tak já se starám nejvíc o brusle. Pomohu také připravit nějaké věci, například energetické tyčinky a tak. Ale tu hlavní přípravu má na starosti spíš Kuba Vais. Ten připraví dresy, štrupny. Já se po tréninku věnuji broušení bruslí. Mám tak 5-6 hráčů. Zabere to 30-60 minut.
Jak dlouho trvá nabrousit brusle?
Je to různé, tak 5-10 minut jeden pár.
Kdo z hráčů je nejnáročnější na broušení bruslí?
Hodně náročný byl Martin Straka. A z těch současných hráčů asi Vojta Budík. Ten brousí nejčastěji ze všech.
Co nesmí v Plzeňské kabině chybět?
U dveří máme podkovičku pro štěstí a formu na bábovku, k oběma se váží rituály. Takže to jsou takové dvě věci, co tam nesmí chybět. Jinak tyčinky, co si sami kluci kupují a čokoláda.
S kterými kustody v rámci extraligy se nejvíce kamarádíte?
Všichni se navzájem uznáváme. Samozřejmě s někým se kamarádíte víc, s někým méně. Nejlepší vztahy mám asi s Oldou Kopeckým a s mým předchůdcem Zdeňkem Šmídem. Pak dobře vycházíme s Ondráčkama z Brna, jsme spolu i na repre. Ale nemám problém s nikým. Povídáme si se všemi. Ať jsou to kustodi Sparty či Vítkovic.
A půjčujete si mezi sebou věci?
Samozřejmě si vycházíme vstříc. Ještě když hrál Martin Straka, tak tu hrál Litvínov a Martinu Ručinskému praskl plast. Kluci z Litvínova nás požádali, jestli nemáme náhradní. Tak jsem mu ho i vyměnil. Pak, když jedeme my k nim, tak oni nám to vrátí. Může se stát, že zapomeneme ribano, tak tam zajdeme. Nikdo neví, co se může stát, takže si vycházíme vstříc. Navíc ten domácí klub má to zázemí samozřejmě v konfortnějším stylu, než ten hostující, který přijel jenom odehrát zápas.
Kam jako kustodi jezdíte nejraději, kde máte pro práci nejlepší podmínky?
Nejlepší je to v Liberci, jelikož je to tam úplně nejhezčí a nejlepší hala. Tam člověk může zajet autem až úplně dovnitř do haly. Má to 10 kroků z auta do kabiny, takže za mě jednoznačně Liberec.
Co Vás na práci kustoda nejvíc baví?
Kabina. Ten pohyb mezi hráči. Všichni jsou mladí a člověk se pak cítí trochu mladší.
Vy jste u týmu od roku 2010, tak jak se za tu dobu změnila Plzeňská kabina?
Když jsem nastoupil, tak kádr byl složený ze starších hráčů. Hrál tam Tomáš Vlasák, Martin Straka, Jaroslav Modrý, Václav Pletka nebo Jaroslav Hlinka. Všechno hráči starší než já. Teď k těm nejstarším patřím já, takže se omladila. A co se týče prostor kabiny, tak ty nám předělávali vloni. Takže teď máme krásnou, pěknou kabinu.
Vyměnili se i členové realizačního týmu, změnila se spolupráce?
Skončil můj dlouholetý kolega, který mě zaučoval, Marcel Kugler, Odešel do důchodu. Občas se tu ale objeví a pomůže. Místo něho jsme si s Vencou Kalinou vybrali Kubu Vaise. Je to mladší kluk, takže si myslím že žádný problém není. Co se týká fyzioterapeutů, tak se taky vystřídal mladší za staršího. Myslím, že spolu vycházíme dobře. S těma mladšíma je větší sranda, dá se do nich rejpat.
Na který tým nejraději vzpomínáte?
Těžko říct. Já myslím, že tu nikdy žádná špatná parta nebyla. Člověk nejraději vzpomíná na tu mistrovskou sezónu. Je něco jiného to vyhrát jako kustod, ale na to nikdy nezapomenu. Být součástí něčeho historického, co tu nikdy předtím nebylo.
Jak vzpomínáte na brankáře mistrovského týmu Adama Svobodu, Tuukku Raska a Marka Mazance?
Tak u mě brankáři byli vždycky víc. Jelikož jsem sám chytal, tak jsem k nim tíhnul. Vždycky, když něco potřebovali, tak jsem jim vyšel maximálně vstříc. Když se vyhrál titul, tak ta sezóna byla taková všelijaká. Na začátku sezóny to Svobimu ani Mazimu nešlo tak, jak by si představovali. Přišel Tuukka a musím říct, že takového brankáře jsem dlouho neviděl. Bylo super ho pozorovat. On ani na tréninku nedostával góly. Podle mě Maziho hodně nakopl a posunul. Ádu už tolik ne, ten už byl v té době už starší. Když se pak rozběhla NHL, začal chytat Mazi. Než se zranil, tak chytal výborně. Pak ho nahradil Adam Svoboda. Pak přišlo play-off, kde to Mazi, dá se říct zavřel. Pomohlo mu to k podpisu v NHL.
Jak vzpomínáte na 7.finále?
Bylo to blízko. (Člověk už to jednou nohou měl – tohle vyhoď – nedává to smysl). Pak jsme dostali 10 sekund před koncem gól. Všichni jsme byli sklesli, hlavně hráči. Snažili jsme se je v kabině nabudit, že se nic neděje, že toho góla dáme a vyhrajeme. V prodloužení bylo několik šancí na obou stranách. A jedna taková nenápadná střela propadla a vyvrcholilo to. Krásný pocit.
A cesta ze Zlína?
Já na ni moc rád nevzpomínám, protože jsem řídil. Dal jsem si decku šampáňa, to bylo tak všechno. Celou cestu jsem řídil. Cesta byla dlouhá. Přijeli jsme někdy ve 4 ráno, kluci až v 6. Pak se pokračovalo v oslavách až do druhého dne. To jsem si to pak konečně také užil. V těch prvních chvílích ve Zlíně to pro nás moc veselé nebylo. Museli jsme zabalit a být připraveni, že nás čeká dlouhá cesta.
Vy jste si během letošní sezóny několikrát na tréninku zachytal. Jaké to bylo?
Jelikož jsem do 26 let chytal, tak s tím nemám žádný problém. Snad kromě jedné sezóny jsem vždycky alespoň jednou klukům na tréninku vypomáhal. Rád pomůžu, když je potřeba zalepit díru. Výstroj mám pořád nachystanou, ale každým rokem je to náročnější a náročnější. Jsem červenější a červenější. Ale je to takové příjemné zpestření.
V týmu se vystřídala řada hráčů, na koho nejvíc vzpomínáte?
Těžko říct. Nerad bych na někoho zapomněl. Navíc si myslím, že jsem vždy vycházel se všemi. Nejvíc vzpomínám asi na Radka Dudu, se kterým dodnes udržuji kontakt. Byl jsem rád, že tu byl Václav Nedorost, protože jsme spolu byli v mládežnických reprezentacích. Hráli jsme i proti sobě. S tím si také pravidelně voláme.
Je rozdíl dělat kustoda v klubu a v reprezentaci?
Určitě je. V reprezentaci nemám na starosti tolik věcí. V oddíle si to musím řídit, tak abych měl všechno připravené. Na reprezentaci má největší část na starosti hlavní kustod Zdeněk Šmíd. Ten je za to zodpovědný. Já mám tu zodpovědnost v oddíle.
A jak logisticky náročné jsou reprezentační turnaje?
Co se týče balení, tak je to tam samozřejmě náročné. Pořád se přesouváte. Tři – čtyři kustodi, co jsou tam, tak jsou super. Předtím to dělali ve dvou lidech. V extralize hrajete v úterý, jedete domů a hrajete v pátek doma a pak v neděli, tak to není takové.
Vy jste i trenér 3.třídy. Jaká je to práce?
Je to práce, která mě naplňuje. Baví mě to. Dělal jsem si kvůli tomu trenérský průkaz. Než jsem začal dělat kustoda, tak jsem si dělal i B, ale nedodělal. Mám dva malé kluky. Než bych seděl v hledišti a koukal, tak raději po domluvě pomáhám trenérům na ledě. Mám to rád.