Lavička a moje trpělivost

Každý máme ve svém životě nějaký projekt. Něco, co nás učí. Něco, co nás testuje. Něco, co nás přivádí na hranici zenového klidu… a pak nás z ní s chutí shodí.

Já mám lavičku :-D

Na první pohled obyčejná zahradní lavička. Dřevo, kov, pár šroubů. Na druhý pohled? Můj osobní kouč trpělivosti, pokory a schopnosti nezbláznit se při broušení.

Fáze 1: Naivní nadšení

„To bude rychlovka,“ říkám si.

„Trochu to obrousím, natřu a bude jako nová.“

Ano. Přesně takhle začínají všechny velké životní iluze.

V hlavě už mám hotovo. Vidím se, jak si na ní dávám kávu, slunce zapadá, ptáci zpívají… realita mezitím připravuje brusný papír a smích.

Fáze 2: Setkání s realitou

První tah smirkem.

Aha.

Druhý tah.

Aha… aha.

Třetí tah.

„Kolik vrstev té barvy tam PROBOHA je?!“

Lavička evidentně žila bohatší život než já. Každá vrstva barvy je jako kapitola její minulosti. Zelená, vybledlá zelená, něco mezi zelenou a zoufalstvím… a pod tím? Další překvapení.

Fáze 3: Vyjednávání

„Dobře, lavičko,“ říkám si v duchu.

„Dáme kompromis. Já trochu polevím, ty se trochu obrousíš.“

Lavička mlčí.

Lavička vždycky mlčí.

A tím vyhrává.

Fáze 4: Meditace v pohybu

Po nějaké době přestanu bojovat.

Začnu brousit… a jen být.

Tah sem, tah tam.

Myšlenky odcházejí.

Zůstává jen rytmus.

A najednou mi dojde, že to není o lavičce.

Je to o mně.

O tom, jak moc chci mít věci hotové hned. Jak moc mě znervózňuje pomalost. Jak moc chci přeskočit proces a dostat se rovnou k výsledku.

Lavička se nikam nežene.

A možná mi tím něco říká.

Fáze 5: Malá vítězství

Jedno prkno hotové.

Pak druhé.

Pak třetí.

Najednou už to není nekonečný projekt. Najednou vidím posun. A s každým dalším tahem roste něco víc než jen hladký povrch.

Roste trpělivost.

Fáze 6: Proměna

A pak přijde ten moment.

Barva. Nový nátěr. Nový život.

Sedím na ní. Dívám se kolem. A říkám si:

„Stálo to za to.“

Ne proto, že je hezká.

Ale proto, co mě naučila.

Pointa?

Každý máme svou „lavičku“. Něco, co nás zpomaluje. Něco, co nás testuje. Něco, u čeho si říkáme: „Proč to sakra dělám?“ Ale právě tyhle věci nás formují nejvíc. Takže až příště budeš mít pocit, že něco trvá moc dlouho… Možná to není překážka.

Možná je to tvoje lavička. 🙂

Tahle lavíčka je zkrátka srdeční záležitost už téměř 40 let ....