Jiří Mádl - O hrdosti, odvaze a odpovědnosti

Když čeští hokejisté vyhráli Nagano, bylo mi jedenáct let.
Ano, šlo „pouze“ o hokej. Tehdy jsem ale poprvé pochopil, že i v naší středně velké zemi je možné najít tolik talentu, píle a soudržnosti, abychom v rámci jasně daných pravidel mohli konkurovat komukoliv. Šel jsem si tehdy koupit tři spreje na vlasy a na hlavu jsem si jimi vystříkal českou vlajku. Poprvé jsem zažil, co to znamená být pyšný na svou zemi.

Nagano je už dávno. A i když si myslím, že přílišná nostalgie by u nás měla být sprosté slovo, Nagano mě naučilo naše lidi nepodceňovat. Českou vlajku a jiné symboly mezitím zneužili prodavači strachu, dezinformátoři a lidé se špatnou motivací. Většina z nich je prodlouženou rukou staré lokální mocnosti – Ruska, které by nás chtělo zpátky. Mimo touhy po své zašlé slávě i proto, že se u nás zkrátka žije dobře. Jsme bezpečnou, dostatečně bohatou a stabilní zemí s nezpochybnitelnými úspěchy. Je toho mnoho, co nám mohou vzít.

Jako by se ale mnohým lidem pořád nechtělo uvěřit, že absolutní zlo existuje. Jakoby se tomu dalo věřit teprve tehdy, když nám střílejí do oken, popravují nás na ulicích a unášejí naše děti. Zkrátka – dokud u nás nedělají to, co kousek od nás dělají na Ukrajině.

Skutečné zlo je vytrvalé. Přemýšlí na několik let dopředu a lidský život pro něj nemá hodnotu. Nepotřebuje další a další impulzy – konat zlo je jeho podstatou a nutností k přežití. A to je fakt, který je třeba si uvědomit především. I ve chvílích, kdy se bavíme o tom, jestli zbrojit, nebo ne.

Rusko dobře chápe, že vystaveno pravidlům kultivovaného světa nemůže vyhrát ani držet krok. Proto je pro něj jedinou šancí převrátit šachovnici a celou rozehranou partii shodit ze stolu. Nesmíme to dovolit, protože my – na rozdíl od nich – máme co ztratit. A ve světě pravidel jsme i bez velkého nerostného bohatství úspěšní.

Rusové investovali spoustu peněz a času, aby se naučili naleptávat různá společenství. A daří se jim to skvěle. Na každý národ, mimo ty úplně nejvzdělanější, našli nějakou cestu, nějakou skulinku. Z našich tolik milovaných sousedů ze Slovenska si udělali svou laboratoř a zjistili, jak rychle je možné demontovat instituce ve vyspělé zemi. Já ale věřím, že co jde moc rychle, nakonec narazí do zdi. A že v každé historické situaci lze najít řešení, lze najít světlo – i když to světlo nese jen málo statečných lidí.

Zde v sále sedí několik jedinců, kteří naší společnosti prospívají tak, že bych si za ně tu hlavu klidně znovu obarvil. Ale i za spoustu matek samoživitelek, za otce samoživitele, za všechny dobré učitele, pečovatele, zemědělce, statečné vojáky, statečné novináře, některé politiky a všechny ty, kteří každý po svém pomáhají a rozdávají radost.

Vzpomeňme na ohromné nasazení lékařů a zdravotníků během covidu, na soudržnost, statečnost a skvěle odvedenou práci během povodní. Umíme toho hodně. Jsme totiž fungující společnost, která ale moc dobře chápe, že se může zlepšovat pouze tehdy, pokud budou skutečně zdravé, informované a bezpečné i jednotlivé malé domácnosti.

Vyrostly nové elity a dokonce i v podnikatelském prostředí se sformovala skupina, která touží po podpoře kultury a vzdělávání – jev, který jsme dříve vídali spíše na západě, v těch nejvyspělejších zemích.

Jsem rád, že žijeme v sociálním státě, kde se za poslední tři roky situace většiny seniorů stabilizovala nebo zlepšila navzdory všemu dění. I za to, že u nás lze ocenit píli a úspěch. Že neziskové organizace vyplňují mezery tam, kde se na něco zapomnělo. Že se díky nim dokážeme postarat o ty, kteří nejsou v popředí pozornosti – o ty, kterých je málo, ale jejich utrpení bývá obrovské.

Jsem hrdý na to, jak tolerantní národ jsme. Špatné věci existují, ale jejich síla je limitovaná. Jsem hrdý na to, že hlásit se k homofobii je v Česku jako hlásit se k negramotnosti. Že rasismus je pořád něco nepřijatelného. A že pustit v autobuse sednout seniora nebo maminku s dítětem je u nás považováno za naprostý základ slušnosti.

Byl bych rád, aby hybnou silou v politice přestal být strach a vztek. Aby politici přestali budit emoce, přestali dělat show – a abychom to jako občané dokázali rozpoznat. Abychom spíše hledali někoho, ke komu můžeme vzhlížet, než toho, s kým se jen dokážeme identifikovat. Abychom dokázali ocenit i nepopulární kroky, které nám třeba nevyhovují, ale s ohledem na příští generace jsou nutné.

Abychom přestali oceňovat chytré – nebo spíše vychytralé – kteří škodí. Možná je třeba předefinovat význam slova inteligence. Věřím totiž, že nejvyšším stupněm inteligence je schopnost a ochota konat dobro.A v neposlední řadě bych si moc přál, abychom se pokusili společně bojovat v naší zemi s epidemií samoty. Pocit osamění se týká především seniorů a velmi mladých lidí a skýtá mnohá nebezpečí. Věřím, že pocit být užitečný pro druhé je něco, co prodlužuje život.

Tušíme, že nás čeká spousta výzev a že je naprosto nezbytné, abychom se všichni do jednoho neustále vzdělávali, naslouchali si, tvrdě pracovali – a zároveň neztratili radost.Až budeme večer ulehat na jídlem nasycení, v teplé a suché posteli, zkusme se prosím zamyslet nad tím, kdo všechno za takovým životním úspěchem stojí. Kolik lidí se každý po svém na tom, v čem žijeme, podílí. A že mít co jíst a kde spát není ve světě samozřejmostí.

A že díky správně nastaveným pravidlům fungujeme jako ohleduplná demokracie. A že díky tomu můžeme před usnutím přemýšlet, ke komu cítíme lásku a co je pro nás v životě skutečně důležité.

Děkuji

Projev u příležitosti předávání Stříbrných medailii předsedy Senátu

Odkaz na projev: https://www.youtube.com/watch?v=Y17SoO2DISo