JAROSLAV ŠPAČEK - hecíř, pohodář, bojovník a velký sympaťák

Rozhovor začíná úderem 9 hodiny ranní. A tak se nabízí první otázka: „Jak vypadá typické Špágrovo ráno?“ ,,Buď vezu děti do školy. A nebo, když chodím pomáhat s obránci juniorce a dorostu, vstávám brzo a jedu rovnou na zimák.“

Hokejové začátky

,,Bruslit jsem začal , když mi bylo pět. Hrát hokej jsem začal v sedmi letech. “  Přibližuje své začátky hráč, který nosil na svých zádech číslo 6. Jeho dres se šestkou dnes visí pod stropem plzeňské hokejové haly.

Vstup mezi dospělé

,,Jo, to bylo něco. Mně bylo tenkrát 18. Zaskočil jsem z juniorské ligy z Rokycan, takže to bylo něco nádherného. Nepočítal jsem s tím, že bych jednou mohl hrát hokej. Tenkrát se dělila Československá liga. Takže jsme my mladí dostali šanci, což bylo výborné.“

A vzpomenete si ještě na svůj první zápas? ,,Abych řekl pravdu, už ani ne. Ale vím, že to bylo doma. Z počátku to bylo takové pendlování mezi Plzní a Rokycany. Odehrál jsem 11-12 zápasů, pak jsem si zlomil ruku. Trochu smůla. Po zranění jsem se ale vrátil a už jsem v kádru zůstal.“

Reprezentační kariéra

Šikovný, urostlý obránce s tvrdou střelou a rychlou přihrávkou debutoval v národním mužstvu v srpnu 1994. Celkem se zúčastnil tří olympiád, ze kterých má zlato a bronz. Vyhrál tři Mistrovství světa. Byl součástí týmu také na Světovém poháru v roce 2004. Jak vzpomínáte na tři tituly Mistra světa? ,,V Norsku to bylo krásné, když jsem rozhodl tím nájezdem o postupu do finále. Byl to první rok, co jsem mohl získat zlato na MS. Všechny ta MS byla krásná. Minul jsem jenom MS 2000, kdy jsme hráli play-off. A potom už jsem to na MS nestihl. Hodně dobré bylo mistrovství v roce 2005 ve Vídni. Byla stávka v NHL, takže na něm byla většina výborných hráčů. Byl to vlastně tak trochu olympijský turnaj. Proto si tohoto vítězství cením asi nejvíc.“

Färjestad

Färjestad Špačka získal jako nejproduktivnějšího obránce extraligy. A tenhle tah se vyplatil, protože přišel – vyhrál – odešel. ,,Já jsem hlavně nevěřil tomu, že bych někdy NHL mohl hrát. Když mi tady v Plzni končila smlouva, dostal jsem nabídku na dva roky do Švédska. Oni zrovna vyhráli titul, takže ten začátek nebyl úplně jednoduchý. Nebylo to úplně ono. Navíc jsem nemluvil úplně výborně anglicky a švédsky vůbec. Po 2-3 měsících se postupně vyjasnilo co a jak. Já jsem byl v té době už v nároďáku, což mi pomohlo. Když zjistili, že umím hrát hokej, tak mne do té jejich hokejové rodiny začlenili a bylo to dobré. Navíc vyhrát ligový titul a v tom samém roce i Olympiádu to bylo něco neskutečného. Ten rok se povedl.“

Rozhodující zápasy

Jeden z nejslavnějších Rokycanských odchovanců si během své kariéry zahrál rozhodující finálový zápas ve třech různých ligách. Nejprve ve Švédsku s Färjestadem. V NHL v dresu Edmontonu Oliers. A nakonec s Plzní v roli hrajícího trenéra. Jaká jsou specifika těchto zápasů? ,,Myslím, že ze začátku je to trochu nervózní. Potom, jakmile se hodí první buly a povede se první střídání, tak se začneš soustředit na vývoj zápasu a pomalu se posouváš dál. Já jsem dvě finále vyhrál a jedno prohrál. Trošku mě to mrzí, ale bohužel. Kdybych vyhrál i s Edmontnem, tak bych byl v Triple Gold Clubu. A bylo by všechno jinak. Bohužel už to nezměním. Ten zápas mi dlouho ležel v hlavě. Mrzí mne to, ale už s tím nic neudělám. Stanley cup je zrovna trofej, kterou je strašně těžké vyhrát. A když už má člověk šanci, tak by ji neměl zahodit. Protože se může stát, že ta šance přijde, jako u mě, jen jednou za život. Bohužel v 7.zápase to nevyšlo. Ta strana mince je hodně vrtkavá. Vždycky, když si na to vzpomenu, tak mne to o to víc mrzí.“

Každý úspěch je třeba náležitě oslavit … Byla náročnější cesta z Nagana nebo ze Zlína?

,,Já myslím, že z Nagana, protože byla dlouhá. Ten zápas v Naganu skončil už v 18 hodin odpoledne. Takže ty oslavy trvaly celou noc, celý den. Tři dny v kuse. Tam bylo blbé, že bylo v Praze moc těch oficialit, které se prodlužovaly. A ten tým se pak hned druhý rozjel. V Plzni to bylo náročné v tom, že jsme dohráli o půlnoci. A do Plzně jsme se dostali v brzkých ranních hodinách.. My trenéři jsme jeli autem. Sice jsem chvíli hrál, ale domů jsem jel s trenéry autem. Ten týden pak byl hodně náročný. Ale byl konec sezóny, tak si to člověk mohl pořádně užít. Už byl klid, pohoda a nemuseli jsme se na nic soustředit. Týden po Naganu se už zase hrálo v klubech a museli jsme hrát naplno. Se spoluhráči z Nagana jsme se pak sešli až v létě. Každá oslava měla svá specifika.“

ŠPÁGROVA NEJ

Jako čestný občan města Rokycany doporučuje tato místa

,,Myslím že máme krásné náměstí. Pak je tam nová rozhledna na Kotli, která je moc hezká. Je z ní rozhled na celé Rokycanské údolí, na město. Já rád chodím na Ždár. Což je takový vrchol, kde jsou skály. Chodí tam horolezci. Dělají se tam výšlapy.

Oblíbená místa v Plzní

,,Samozřejmě zimák. Často se chodím projít kolem náměstí. Dám si kávu, někdy pivo. Rád chodím na Parkán, což je takové vyhlášené Plzeňské místo. Máme partičku kamarádů fajnšmekrů, která se tam schází každý pátek. Když vyšetřím čas, rád tam za nimi v pátek zajdu.“

Oblíbený spoluhráč

,,Já jsem rád hrál s Ivanem Vlčkem. To byl delší dobu můj parťák. Ze začátku jsem hrál ještě s Martinem Kováříkem. Ivan byl navíc také z Rokycan, takže jsme spolu i dojížděli. Vytvořili jsme si kamarádský vztah, který trvá dodnes.“

Nejnepříjemnější protihráč

,,Bylo jich mraky. Ať už tady v lize nebo potom v NHL. Třeba Vejvoda – Patera – Procházka, když spolu hráli. Nebo Jirka Dopita a ti silní hráči. Byla jich spousta.“

TRENÉR

Vy jste odehrál v NHL téměř 1.000 zápasů. Má někdo z Plzeňských odchovanců šanci Vás napodobit? ,,Dominik Kubalík k tomu má nejlíp našlápnuto. Začal dobře. Dostal šanci. Je poměrně mladý, takže je dobré, že může hned hrát. To je asi momentálně naše největší akvizice v NHL. Trošku jsem spoléhal na Moravčíka se Skleničkou, kteří tam byli rok, dva. Bohužel to nevyšlo. Třeba se tam budou moci jednou vrátit a zahrát si pár zápasů. A ještě Jakub Jeřábek tam chvilku byl, ale taky se po dvou sezónách vrátil.“ A ze současných hráčů třeba Jakub Pour nebo Matyáš Kantner? ,,Myslím, že by se měli nejdřív prosadit do národního týmu. Když se prosadí do nároďáku nebo ven, tak potom mají šanci. Pokud nebudou hrát v národním týmu, tak šanci nemají.“

Mladí odchovanci v A-týmu Plzně.

Váš syn David nastupuje už za juniory. Přestože věkově patří do dorostu. Je mu teprve 16 let. Stejně jako Davidovi Jiříčkovi, tak kdy ho uvidíme v extraligovém zápase? ,,Včera mu bylo 17. Myslím, že jde postupným vývojem. Jsem rád, že už hraje za juniorku a že si dokázal, že ji může hrát. David Jiříček má trochu jiné proporce. Je jinak stavěný. Je větší, silnější. Ty zápasy, co odehrál za A-tým, zvládl velice dobře. Samozřejmě bych byl rád, kdyby tam hráli oba dva. Ale můj syn má ještě čas. Pro něj bude prioritní udržet si příští rok stálé místo v juniorce. Pak se uvidí. Důležité pro něho také bude uspět v národním týmu, ve kterém teď je. To jsou zásadní kroky. A pak se samozřejmě může posouvat dál.“

Vy jste hrál pod panem Ivanem Hlinkou. Vzal jste si od něho něco do své trenérské kariéry? ,,Já myslím, že to byl jednoduchý trenér. Vždycky to řekl na rovinu. Za nic se neschovával. Používal sprostá slova, ale vždycky to mělo hlavu a patu. Nebyl to žádný dlouhý řečník. Řekl a bylo to tak. Všichni hráči věděli, proč jsou tam. To je něco, co bych chtěl přenést do své trenéřiny. Protože někdy to všechno rozebíráme až moc. Musíme dát těm hráčům taky určitou volnost. Samozřejmě je musíme někam nasměrovat. Ale když jim nedáme určitou volnost, jsou zbytečně svázaní. Soustředí se, že teď musí udělat tohle a nepřemýšlí. V tohle byl Ivan excelentní. Všichni věděli, co mají dělat. A hlavně, on za hráči stál. Když si je vybral, tak jim věřil. A vracelo se mu to.“

Trénování pohledem Jardy Špačka … ,,Hokej se neustále vyvíjí. Každý sport se vyvíjí. A i ten trenér by se měl vyvíjet. Když nesleduje trendy a nechce se posouvat, tak zamrzne. Je to horší, než lepší. Měl by sledovat práci těch ostatních. Vzít si z ní něco nového. Třeba i to špatné. Popovídat si o tom. Nerozhodovat sám. Snažit se reagovat na to, co se v hokeji momentálně děje. Je to také o lidském faktoru. Jak s hráči vycházíte. Není to o nějaké nadřazenosti, protože každý něco dokázal. Záleží, jak se oni budou chovat k Vám a jak vy k nim. Jaký vztah si vytvoříte. Nemusí to být kamarádský vztah. Může to být vztah trenér – hráč. Je to o respektování jeden druhého. Když tohle přijde, tak můžeme fungovat jako tým. Trenér je jeden z článků toho týmu. Musí to do sebe zapadat.“

Chodíte si ještě zahrát? ,,Teď už jsem dlouho nebyl. Letos na Silvestra jednou. Mám trošku problém s kolenem, takže mne to úplně neláká. Staří páni chodí v pondělí. To je takový den, kdy toho má člověk po tom víkendu nejvíc. Jak v kanceláři, tak na ledě. Takže jsem rád, že přijdu domů a odpočinu si. Potřebuji se asi nejdřív dát zdravotně dohromady. Pak budu přemýšlet, jestli chodit. Samozřejmě mi to chybí. Ta parta starých pánů je skvělá, ale bohužel. Teď je důležité zdraví.“