Hokejový bojovník JIŘÍ KOREIS došel v sezóně 1991/1992 s Plzní až do finále

„Byli jsme tři kluci. Táta hrál fotbal a nás vedl ke sportu. V televizi v té době nic nedávali a zimy byly takové, že byl na rybníku led. A tam jsem se všichni tři, jako samouci, naučili bruslit. Na vesnici byly brusle hodně oblíbené. Bylo tam hodně kluků, takže jsme na ledě byli pořád. A tak jsme se vlastně dostal k hokeji. Hokej nás bavil o trochu víc než fotbal. Přesto jsem se starším bráchou začínal s fotbalem. Brácha byl o dva roky starší. Hráli jsme fotbal, ale na hokej jsme koukali v televizi a pořádně u toho fandili. Když mi bylo 12, přišel brácha s tím, že se přihlásil na hokej do Škodovky, protože chodil na Dukelskou vedle zimáku. Chtěl jsem se přihlásil také, ale už nepřibírali. Tak jsem začal v Prazdroji Plzeň. Tam jsem byl rok. Pak jsem šel do Škodovky a přestoupil do první hokejové třídy v Benešovce – tenkrát ještě Dukelská. V té třídě byl Milan Razým, Pepík Metlička, Venca Baďouček, Jarda Hraběta, Jarda Hauer a všichni jsme se dostali do áčka. Vyhrávali jsme Mistrovství republiky žáků. Tam byli největšími konkurenty Vítkovice, Pardubice. Ještě České Budějovice byly silné. Tři roky jsme takhle hráli. Pak jsme se zúčastnili Mistrovství Československa juniorů. Tam jsme jednou skončili druzí, to se hrálo ve Zvolenu. Druhý rok v Kolíně jsme vyhráli Mistra Československa v juniorech. Pokaždé jsme hráli proti Slovanu Bratislava, kde nastupovali Rusňák, Pašák.“

,,Díky dvěma bratrům jsem byl na hokejové bitvy dobře připravený. Rvačky byly na denním pořádku.“ A kdo vyhrával? „Samozřejmě starší brácha. V dětském věku jsou ty dva roky poznat, ta síla. Rozdíl se srovnal až v pubertě.“

A jak vzpomíná Jiří Koreis na první zápas za Plzeň?

„To je každý šťastný. Chodil jsem trénovat s áčkem, když tam byl trenér Vrba. Pak na mě taky přišla řada. Pamatuji si to jako dneska. Bylo to proti Košicím. Naskočil jsem tam na pár střídání ve třetí třetině. Ani nevím, kolik jsem v té sezóně odehrál zápasů. Před vojnou už jsem měl víc zápasů. Hrálo se asi 44 zápasů a já jsem hrál kolem 20 zápasů. Ne třeba celých, ale tak nějak střídavě.“

Přezdívku „Standa“ získal po dalším velkém hráči Plzně – Stanislavu Sventkovi. „Pocházeli jsme z jedné vesnice - z Nové Vsi. A možná i díky němu tam byl hokej tak oblíbený. Chodili s námi hrát i starší chlapy od rodin. Na rybníku jsme my desetiletí kluci hráli běžně proti 25-30letým chlapům “

Na ledě dominoval zarputilostí, tvrdostí, silou a nesmlouvavostí. Na dresu nosil číslo 18. Proč zrovna tohle číslo? „Tenkrát byla čísla omezena. Asi jen do 30. Nejvyšší číslo měl myslím Bohouš Ebermann - 25. Navíc se hrálo bez jmenovek, takže bylo jedno, kdo si vzal jaké číslo. Zapsalo se to do zápisu podle toho, kdo si jaké vzal.“ Číslo 18 nosil v začátcích své kariéry také Tvůj syn Jakub. „To je jasný, tak on s ním hrál jako dítě pořád.“

SEZÓNA 1991/1992

„Mužstvu se od začátku dařilo. Já jsem v té sezóně odehrál málo zápasů. Byla pro mne hodně smolná. Po otevření hranic sem jezdil z Německa Jozef Čapla. Původem Slovák. Jmenovaly se podle něj hokejky. On jako první ohnul hokejku. A pak se pro něj začaly dělat ohnuté. Alpačky nebo Čaplovky se jim říkalo. Jozef Čapla sem jezdil na hokej po revoluci. No a vybral si mě a Vencu Fürbachera, abychom šli hrát do druhé Německé ligy. Byl jsem tady domluvený, že po sezóně odejdu. To byl rok 1991. A už jsem s nimi ani v létě netrénoval. Byl jsme na soustředění s tím Německým týmem. Jenže těsně před tím, než se šlo na led, se tam změnil sponzor. Ten si vybral nějakého Kanaďana. A já byl bez angažmá. Když se to dozvěděl Marek Sýkora, řekl, abych s nimi začal trénovat. A pokud budu mít výkonost, tak že by byl rád, kdybych zůstal. Byl jsem samozřejmě rád. Jeli jsme na turnaj do Finska. A po něm jsem se vrátil do mužstva. Jenže jsem si hned asi v 10.kole v Pardubicích utrhl zadní stehenní sval. Marodil jsem s tím hrozně dlouho. Začínalo se v půlce září. Mě se to stalo někdy na konci října. Celý listopad a skoro celý prosinec jsem promarodil. Naskočil jsem až do vánočních přípravných zápasů. Dřív se o Vánocích nehrálo. Jezdilo se po Evropě, po světě. I oddíly jezdily do zahraničí na nějaké zápasy. My jsme tenkrát byli ve Švýcarsku. No a když jsme přijeli, tak jsem zase neodehrál moc zápasů. Hráli jsme doma s Olomoucí a u červené čáry mi někdo dal koleno. Byl to hrubý faul. Dneska by ho za to zavřeli. Dřív byl ten hokej jiný. Jeden rozhodčí. Bylo toho víc povoleno. Odnesl jsem to těžkým zhmožděním stehenního svalu. Marodil jsem s tím zase dlouho. Do formy jsem se vrátil až před play-off. Důvod, proč byla sezóna tak smolná, byl podle mě ten, že jsem měl slabou letní přípravu. Já se v tom věku už potřeboval víc připravit.

Cestu za stříbrem zahájila pětizápasová bitva se Spartou Praha. Byla Sparta už tehdy rival číslo jedna? „Pro mě ani ne. Tenkrát rivalové moc nebyli. Samozřejmě, že s Kladnem jsme měli takové urputnější boje. I takové to novinářské napadání tam hrálo roli. Myslím, že to byl rok 1984, 1985, co jsme hráli o sestup. Nitra, Kladno a my. Nitra nejhorší Slovenský tým, my nejhorší Český tým a Kladno z 2.ligy. Byla tam velká nervozita. Oni brečeli do noviny, co jsme jim zranili hráčů …... Takže od té doby už jsme Kladno neměli nikdy rádi. Takže pro bylo rivalem spíš Kladno. Sparta to byl spíš takový respekt. V té době už jsme byli na její úrovni. Dřív to ale byl nabitý mančaft. Prostě špička. Plzeň hrál spíš v těch spodních patrech tabulky.“

Semifinále proti Vítkovicím začalo pro Jirku Koreise velmi nešťastně. Vítkovický Smeták, později rozhodčí, ho zasáhl hokejkou do obličeje a připravil ho o 8 zubů. Přesto vynechal jenom 1 utkání. „To bylo doma s Vítkovicemi. Každý ví, co to bylo za faul. Přišel jsem najednou o 8 zubů. Byl to velký handicap. Já jsem nikdy s krytem nehrál. Mlžilo se to. Přehled žádný. Těžká helma. Prostě nezvyk. Já jsem hrál úplně bez štítu. Pak jsem měl dvakrát úraz oka. Po tom druhém jsem si ho nechal dát. Smeták mi vyndal 8 zubů a pak dělal rozhodčího. Tenkrát to Míra Henyš – agent, původem Plzeňák (byli jsme kamarádi a staral se o mne i potom o syna Kubu) chtěl dát k soudu. K občansko-právnímu. Bylo by to poprvé, co by se něco ze sportu přenášelo k civilnímu soudu. Tak hodně byl naštvaný. Pak jsme se domluvili, že to dělat nebudeme.“

NÁVŠTĚVA OSTRAVSKÉ ZOO

„Bylo to rozptýlení. Dostali jsme tam nakládačku. A abychom se před zápasem o hokeji moc nebavili a nerozebírali to, šli jsme se odreagovat do ZOO. Také jsme chodili jsme hrát čáru apod. Marek (Sýkora) pokaždé něco vymyslel.“

POŽÁR

„Já jsem šel po zápase do kabiny. Tam už čekali novináři, tak jsme se s nimi bavili. Najednou někdo přiběhl, že hoří. Tak jsem samozřejmě vyběhl ven, podívat se, co se děje. Měl jsem tam oba rodiče, Kuba tam taky byl s mámou. Měl jsme starost. Koukal jsem na ta místa, protože jsem věděl, kde seděli., jestli jsou v pořádku. Lidé se hrnuli ven. Bylo to takové strašidelné, nepříjemné. Člověk nevěděl, jestli se někomu něco stalo nebo ne.“

Finále se do Trenčína stěhovalo za stavu 1:1 na zápasy. V Trenčíně se nejprve bojovník s číslem 18 zapsal mezi střelce. „Teď jsme se zrovna s Kubou bavili, když dávali finále v televizi ze záznamu. Já jsem si nepamatoval, v kterém tom zápase to bylo. Myslel jsem si, že to bylo v tom úplně posledním. Že to byl poslední gól té sezóny.“ Ve druhém zápase pak Plzeňský rozhodčí Lípa neuznal Plzni gól, protože se na ledě objevil druhý puk. A dlouho pak do Plzně nesměl. „To nebylo jenom kvůli tomu. Lípa a Jirka to byla dvojka. Dřív nebylo video, nic. Rozhodčí stál za brankou. Puk proběhl brankou. On rozpažil. Smál se ti do obličeje, že to gól nebyl. Přestože všichni viděli gól.“

Jirka Koreis měl to štěstí, že jako mladý si zahrál s největšími Plzeňskými legendami Bohoušem Ebermannem a Vladimírem Bednářem. A pro změnu jako nejstarší hráč stříbrného týmu stihl na ledě i začínajícího Martina Straku. „Když jsem tam přišel v těch 16-17 letech trénovat, tak tam samozřejmě Bohouš byl. Pak odešel do Francie. S Vladimírem Bednářem jsme toho nahráli hodně. Potom nám dělal i vedoucího. S tím jsme pořád kamarádi. S Bohoušem se taky pozdravíme, když se potkáme. Martin Straka byl hrozně skromný kluk. Nikdy bych do něj neřekl, že bude takhle ambiciózní v té bafuňářské kariéře, protože byl skromný a pracovitý. Tenkrát ti mladí byli všichni výborní. Ať to byl Tomáš Klimt nebo Martinovo brácha. Ten byl o trochu starší. Ten už byl ostřílenější, ale byli to dobří kluci. Ještě Jirka Beránek. Ti byli s Martinem velcí kamarádi. I rodiče, hlavně tátové. Byli to hodní kluci.“

A co po kariéře? Nelákalo tě zůstat u hokeje? „Nelákalo. Já jsem si trénování vyzkoušel chvilku v Německu v amatérském hokeji. Zabere to hodně času a vím co dokázali rodiče malých hokejistů při Kubovi. Co se tam dělo. Tlak na trenéry ze strany rodičů je opravdu velký…...“

A bylo od začátku jasné, že syn Kuba bude hokejista? „Viděl od malička kolem sebe pořád hokej. Takže k tomu měl samozřejmě blízko. Oba dědové byli sportovci. Jeden byl atlet, druhý fotbalista. Já jsem hrál hokej. Takže měl sport tak nějak daný…. Jeho zápasy jsem prožíval hůř než ty svoje. Je to takové, když člověk ví, co ten sport obnáší. Ta nejistota a pořád někomu něco dokazovat. Co je to za psychický tlak, bolest při zranění. Člověk měl obavy jako otec. Viděl jsem spousty různých zranění. Nakonec Kuba si je taky prodělal, když byl ve Spartě. Já měl štěstí, mně se, vyjma té poslední sezóny, zranění vyhýbala. Měl jsem jednou natažené vazy v koleni. Dvakrát zlomený malíček na stejném místě během jedné sezóny.“

Vše bylo umocněno ještě tím, že Kuba přijel v dresu největších rivalů Sparty a Komety Brno. A nastupoval proti obávanému Ryanu Hollwegovi. „Proti Hollwegovi … no tak by se poprali. S ním se nikdy nepral. To spíš s Dvořákem. Tady spolu hráli, předtím než odešli do Ameriky. Ale pak si tak nějak dokazovali něco mezi sebou.“ připomněl Jirka bitku Koreis versus Dvořák z 8. kola sezóny 2012/2013.

A jak prožíval Jiří Koreis Plzeňské finále 2013? „Jako nezúčastněný divák, který to Plzni přál. Samozřejmě jsem to viděl. Ten poslední gól, co dal Martin Straka …....

A Kubovo Brněnské finále 2014? „To jsem prožíval dost smutně, protože Brno bylo oslabené. Mělo hodně zraněných hráčů. Zlín měl jasně navrch. Úplně jasně. Od prvního zápasu bylo zřejmé, že to Zlín vyhraje. Brno nemělo kde vzít hráče a sílu. To spíš v tom finále předtím, když hrálo Brno s Pardubicemi. Tam to bylo 2:2 na zápasy. Brno je válcovalo, ale nakonec prohrálo.“

Nepříjemný buldok na ledě. V soukromí, ale velký pohodář a sympaťák. Nyní se stará Kubovi o jeho nemovitosti. „Přemluvil mě. Původně se mi moc nechtělo. Ale byl jsem v té době hodně za volantem. Dělal jsem rozvoz léků. Brzo ráno jsem vstával. Byl jsem utahaný. A Kuba mi slíbil, že mi ulehčí. A to se i stalo. Jsem svým pánem. Do práce můžu, kdy chci. Jenom si splním povinnosti. Nemusím někde být nějakou pevně danou dobu. Mám volnost. Za to mu děkuji. Bál jsem se toho, abychom se kvůli tomu nepohádali nebo nerozkmotřili. Protože pracovní problémy prostě přichází. Ještě nejsme u konce. Ale myslím, že už to zvládneme.“ uzavírá velmi příjemný rozhovor.