DUŠKO vypráví ....

Dušan Andrašovský se narodil v Žiaru nad Hronom, ale s rodinou zakotvil v téměř 600km vzdálené Plzni. ,,Mne Plzeň zaujala už v roce 1998, kdy jsme zde se Zvolenem hráli Kontinentální pohár. . Už tenkrát jsem si říkal, že to je moc hezké místo. Centrum tehdy nebylo tak hezky upravené, jako je teď. Ale už tenkrát se mi tu líbilo. V tom roce mne poprvé kontaktoval pan Haber, že by měl zájem, abych v Plzni někdy v budoucnu hrál. Nakonec se vše vyvinulo tak, že jsem dva roky na to hrál za Plzeň“

Když se řekne Plzeňských hokej, tak se každému hned vybaví jméno Straka … Andráš si zahrál s Michalem i Martinem. ,,V mém prvním zápase za Plzeň jsem nastoupil s Michalem. I první gól v plzeňském dresu byl spojený s Michalem, protože mi na něj nahrál. Hned další zápas jsem zase nahrál já jemu. Nějaké zápasy jsme spolu odehráli, i když jich nebylo moc. S Martinem jsem pak hrál během výluky 2004/2005. Pamatuji si, že jsem v té sezoně měl zlomenou čelist. Takže jsem vedle Martina nastupoval s celoobličejovým krytem, což nebylo pohodlné, ale takový je sport.

Když se pak populární 69 vrátila po 7 letech do Plzně, stál už Michal Straka na střídačce jako trenér.

,,Michal je skvělý. Má výborný přístup. Snaží se z kluků dělat lepší hráče. Snaží se posouvat mladé hráče tak, aby se měli šanci prosadit v A-týmu. Už tenkrát se snažil pomáhat hokejistům i v oblasti mentální přípravy. Ale hlavně se soustředil na technické dovednosti a fyzickou přípravu. Často s námi zůstával na ledě déle, když jsme nehráli nebo jsme byli zranění. Snažil se všem hráčům pomoci.“

Během příjemného povídání musíme zmínit také kauzu posunuté branky Igora Murína. ,,Úplné detaily si z toho nepamatuji. Vím, že se to stalo. Vím, že bylo vidět, co Igor udělal. Tenkrát ten hokej byl jiný. Možná i takovéto věci byly koření tehdejšího hokeje. Bojovalo se různými způsoby. Tím to nechci schvalovat. Ani tenkrát jsem to neschvaloval. Nebyl to ale žádný doping, Něco zakázaného. Něco, co by mělo morálně ten hokej posouvat dolů. Tenkrát se používaly různé věci. I fauly byly. Když se díváte na hokej z 98 z Nagana, tak za dvě minuty by člověk napočítal, tak pět neodpískaných faulů. Bylo to všechno jiné, než teď. Hokej se hodně zrychlil. Přísnější pravidla pomáhají i k tomu, aby padaly góly. Byla doba, kdy góly moc nepadaly. Bránilo se, relativně hodně se pomáhalo fauly. Gólů moc nepadalo a nebyl to hezký hokej. Je dobře, že se to zpřísnilo. Vidíme góly. Všechno se zrychluje, zvyšuje se síla hráčů. Je to pro ten hokej lepší, když jsou pravidla přísnější.“

Kromě hokeje se tenhle sympaťák věnuje svému obchodu s rybářskými potřebami SellFish. Jak jste se k rybaření dostal. ,,Úplně od malička s tátou a s bráchou. Táta nás, když to šlo, bral o víkendech v létě k vodě. Sám nebyl žádný rybář. Spíš v nás budoval nějaký vztah k přírodě. Myslím, že nám to oběma zůstalo. Já jsem zůstal u ryb celý život. Kromě nějaké puberty, kdy jsem se styděl říkat před holkami, že chodím na ryby. To jsem nerybařil. Brácha je v tom ještě víc, protože není jen rybář, ale i myslivec. Díky tátovi máme hezký vztah k přírodě a jsme v ní rádi. A rybářský obchod byl vždycky můj sen. I když teď je to velký boj, protože moc nestíhám. Mám v obchodě kolegu, který se o něj stará. Aby vše fungovalo, pracuje i 12 hodin denně. Jsem za něj moc rád.

Ideální země pro milovníka přírody? „No přece Švýcarsko! Proto, když přišla nabídka zahrát si v Neuchatelu, který leží na největším Švýcarském jezeře, nebylo co řešit. Když jsem hrál v Plzni těch prvních 6 sezón, tak jsme pokaždé během letní přípravy jezdili do Švýcarska na turnaj. Vždycky jsem obdivoval Švýcarskou krajinu, hlavně jejich jezera. A když jsem viděl, jaké jsou tam možnosti jízdy na kole a procházek, strašně se mi to líbilo. Proto jsem tenkrát i kývl na nabídku z nižší soutěže. Snažil jsem se prosadit do vyšší. Bohužel to nevyšlo, protože ten klub velmi rychle zkrachoval. Hokej, co jsme tam hráli, nebyl vůbec hezký. Hokejově to nebylo dobré, ale příroda a věci okolo byly krásné. Život ve Švýcarsku je těžký, protože je drahý, hrozně drahý. Co se ale týká přírody, je geniální.“

Navíc francoužština. ,,Za tři měsíce se člověk francouzsky nenaučí. Jenom koukat. Je to nádherná řeč a jsem rád, že třeba moje dcera se jí už tři roky učí a je v tom celkem šikovná. Už k tomu umí anglicky.Jsem rád, že jí to baví a že jazyky využívá. Jsem na ní v tomhle pyšný.“

Po skončení kariéry se Dušan Andrašovský vrhl na trenérskou kariéru. „Trénuji 7. třídu. Občas to máme spojené s 6.třídou. Ale chodím vypomáhat se 4. a s 5.třídou na bruslení. A pak k dorostencům s dovednostmi. Když to čas dovolí. Je pravda, že to není každý týden striktně dané. Ale ke 4.třídě a k 5.třídě se snažím chodit každý týden. Tam to bruslení je důležité, takže se snažím těm dětem ty základy dávat. A zlepšovat ty, kteří už to umí dobře. Je pak radost vidět ten posun.“

Na závěr velmi příjemného povídání vzpomínka na Plzeňské fanoušky. ,,Pro mě bylo hrozně těžké se v roce 2006 rozhodnout, jestli vůbec mám odejít. Pan Král a pan.Setikovský tehdy nechtěli, abych odcházel. Já jsem byl v Plzni také spokojený. Měli jsme koupený nový dům. Malá měla rok a půl. Vůbec se nám odtud nechtělo. Nakonec jsem se rozhodl pro změnu. Měl jsem hodně těžkých zranění. Říkal jsem si, že třeba jinde to nebude úplně tak, že budu mít víc štěstí. Nejvíc mne mrzelo, že jsem odcházel v době, kdy jsem byl relativně známý hráč. Lidé mě měli rádi. Odcházelo se mi o to hůř. Já se snažil tenkrát fanouškům vysvětlit, jak to s mým odchodem bylo. . Myslím, že lidé to pochopili. Vždycky, když jsem tady pak hrál, tak mi dali najevo, že se nezlobí a fandili mi. A na to rád vzpomínám. A asi největší hokejový zážitek byl, když jsem se po sedmi letech vrátil. Fanoušci mne přivítali ohni v kotli a nápisem Vítej doma, Duško. To bylo pro mě hodně emotivní. Na to člověk nemůže zapomenout. Bylo to nádherné. Já jsem vždycky toužil po jedné věci. Vyhrát titul v Plzni. Což se mi bohužel nepovedlo. Poslední rok, co jsem tu hrál, k tomu bylo relativně blízko. Byli jsme třetí, ale Brno tehdy bylo jednoznačně nad naše síly. Bohužel většinou jsme při mých angažmá v Plzni měli ten tým takový, že jsme se nedokázali dostat přes první kolo play-off- Kolikrát jsme ani nehráli play-off. Proto jsem taky cítil, že bych chtěl změnu, abych aspoň něco vyhrál. Nakonec se mi to ani v Pardubicích nepovedlo. Až pak v Košicích, což jsem vůbec nečekal, že ještě budu hrát na Slovensku.“