Dětský den na Pražském hradě

Dětský den na Pražském hradě: Když nejde o výkon, ale o člověka

Letošní Dětský den na Pražském hradě — už můj třetí — byl pro mě opravdu silným zážitkem. Krásné počasí, spousta milých lidí a setkání s prezidentským párem vytvořily nádherně uvolněnou atmosféru. Byl to prostě krásný den, který mě přiměl zamyslet se nad tím, jakou práci jako introvert vlastně dělám....

Představ si člověka - introverta, který sedí za přepážkou.....

Každý den stejné světlo. Stejné otázky. Stejný rytmus. Fronta. Systém. Nabídnout los. Nabídnout službu. Nabídnout něco, s čím možná ani vnitřně úplně nesouzníš.

A přitom se usmívat. Ne proto, že tomu nevěříš. Ale protože je to součást role. Přicházejí lidé .....

• Někdo spěchá.
• Někdo je unavený.
• Někdo je nepříjemný.
• Někdo přichází z úřadu práce a nese si s sebou vlastní tíhu, kterou nevidíme.

A ty tam sedíš. Snažíš se být profesionální. Fungovat. Dělat to, co se od tebe očekává. Jenže někdy se uvnitř začne něco tiše odpojovat.

• Možná ne kvůli práci samotné.
• Možná ne kvůli lidem.

Možná kvůli tomu, když dlouhodobě dáváš energii tam, kde přestáváš cítit smysl. A možná je tu ještě jedna věc, o které se tolik nemluví. Pocit, že jsi neustále trochu pozorovaný. Že někdo slyší, co říkáš. Jestli jsi nabídl. Jak ses tvářil. Jestli plníš.

Pak přijde jiný den.....

Dobrovolnictví na Dětském dni na Pražském hradě.

Stejně lidí. Možná ještě víc. Děti. Rodiče. Organizátoři. Pohyb. Smích. Otázky. Jenže tentokrát nikdo nečeká čísla. Nikdo neřeší výkon. Nikdo nekontroluje pohledem přes rameno. A nutno dodat, že i přesto je akce úspěšná. Skvěle zorganizovaná. A má každý rok vyšší účast.). Lidé přicházejí jinak. Ne protože musí. Ale protože chtějí. Šéf se tě zeptá - máš vodu? Jsi v pohodě? Nepotřebuješ něco? Kolega přijde, nepotřebuješ pomoct? Chceš vystřídat? 

A najednou se stane něco zvláštního. To, co dáváš, někdo opravdu chce. Mluvíš s lidmi celé hodiny. Usmíváš se. Vysvětluješ. Směješ se. A večer? Nejsi vyčerpaný. Odcházíš domů lehčí, než když jsi přišel.

Jak je to možné? Možná proto, že introvert není člověk, který nemá rád lidi. Možná je to člověk, který potřebuje cítit smysl. Který nechce být jen výkon. Který nepotřebuje méně kontaktu. Ale více opravdovosti. Protože rozdíl mezi vyčerpáním a energií někdy není v počtu lidí kolem nás. Ale v odpovědi na otázku: Můžu tady být sám sebou?

A možná právě tam začíná cesta k vlastnímu potenciálu. Ne změnou osobnosti. Ale změnou prostředí, ve kterém naše osobnost může konečně dýchat. Jestli něco zvládneš, nebo ne, to poznáš až na cestě.

Ale musíš se na ni nejprve vydat.

I tohle může přinést Dobrovolnictví :-D Děkuji za tuhle možnost a těším se na příští rok.